Vzpomínky, kapitola 11.

27. března 2015 v 19:32 | Romana |  Vzpomínky (příběh na pokračování)

Anna se přetočila na druhý bok a obličej zabořila do polštáře. Hlava třeštila. Zvedni se a vezmi si prášek, přemlouvala se. Moment! Co dělá doma? V posteli? Jak se sem dostala? Nepamatovala si nic.
Kruci! Vašek! Vašek ji nesl domů! Matně si vzpomínala.
Následně ji však přepadl ještě větší děs a bolest hlavy byla ta tam. Odkryla peřinu a kontrolovala oblečení.
Díky Bohu! Oddechla si. Naštěstí ho nenapadalo ji do peřin svlékat, nechal dívku spát oblečenou.
S hlavou plnou myšlenek a vzpomínek, které včera tak 'úspěšně' zahnala, sklesle seděla na posteli.
O něco později vstala, došla se vysprchovat a nahá si stoupla před veliké zrcadlo. Odhrnula z čela mokré vlasy. Vlevo nahoře, tam, kde začínají růst, odtamtud až nad ucho se táhla jizva, jindy ukrytá pod prameny vlasů. Dlouhá byla téměř osm centimetrů, avšak nic oproti ostatním. Další svítila pod prsem na hrudním koši, zlámaná žebra bolí hodně. Ty nejhorší a největší skoby 'zdobily' vnější strany obou stehen kolem kyčlí. Pak už jich bylo po nohách jen pár, spíš jen takové oděrky.
Přejela ty na stehnech prsty.
Děsivý pohled. Jedna jizva horší než druhá.
Rychle se oblékla, nestály jí za delší 'obdivování'. Přestože se Anna takhle dlouho neprohlížela, znala je dobře.
V kuchyni se posadila na lavici a kousala suchý rohlík, ten jediný žaludek přijímal.
Co teď? Probíhalo jí hlavou. Co budu dělat? Jak se mám chovat? Jak se vzpomínkami bojovat? Přece nebudu stále brečet? A pít? Jediný záchvat a zpustí takovou salvu vzpomínek...
Ode dveří se ozvalo ťukání. Jedenáct hodin. To musí být někdo od Lišků, uvažovala, ti nezvoní na zvon, ale jdou rovnou až ke dveřím. Chvíli se rozmýšlela - to bude Vašek na kontrolu, a pokud mu neotevřu, vejde bez vyzvání.
Zvedla se tedy a otevřela. Samozřejmě, že to byl on.
"Ahoj," pozdravil a pozvedl obočí. "Jak se máš?"
"Jo, jde to," odsekla, neboť neměla nejmenší chuť se bavit o včerejším večeru.
"Už včera jsem ti přinesl nějaké květiny, tady jsou. Je to takové malé díky za to, jak ses chopila situace, zůstala klidná a pomohla Jitce. Vím, že květina se tvému činu nevyrovná, ale tomu se nevyrovná nic, tak snad neurazím, když..." mluvil roztěkaně a vrazil jí do rukou obrovský puget růží.
"Děkuju."
Zůstala klidná? Opakovala si Anna v duchu. Klidná?!
"Mohu se tě zeptat?" vyslovil otázku po chvilce ticha.
Kývla na souhlas. Určitě bude řešit můj alkoholový večer, proběhlo dívce hlavou.
"Víš, včera jsi mluvila o mamince. Volala jsi jí a omlouvala se a k tomu to víno... no, chtěl jsem se zeptat, jestli je ti dobře... jestli bys třeba neuvítala společnost, nebo..."
"Nechci o tom mluvit." Obořila se naň a zabouchla mu před nosem. Nechtěla, aby viděl, jak jí vyhrknou slzy. Ty nechala, ať jí smáčí tričko a zavřela oči.
Vzpomínkami znovu poražená, přesto s hlavou vztyčenou v kuchyni umístila květiny do vázy, pak se usadila v obýváku na gauč a prohlížela starší fotoalbum.
Co budu dělat? Takhle to nejde! A najednou jí to došlo. Musí bojovat! Skutečně bojovat, ne se jen litovat. Jinak bude brzy úplně zničená. Má přeci i spoustu krásných a radostných vzpomínek, fotografie jsou toho důkazem, a tuhle jednu hroznou chvíli z minulosti musí překonat! Rozhodla se a už i věděla, co podniknout
O pár minut později zvonila u sousedů. Otevřel Vašek.
"Já... nezlob se, to mé chování... omlouvám se."
"V pořádku. Nic se neděje. Ne vždy máme svůj den, že?"
"Ano," souhlasila s kapkou studu nejen za dnešek. "Nedáš si kafe?"
"Dám." Usmál se.
Seděli na lavici na zápraží a popíjeli z kouřících hrnků.
"Ten Jitčin záchvat byl určitě kvůli mně..." vyslovil z ničeho nic obavu Vašek.
"Proč myslíš?"
"Pohádali jsme se... zase. Už jsem byl skoro rozhodnutý, že jí dovolím tu grafickou školu a ona přišla s tím, že na ni stejně musí jít, ať už se mi to líbí nebo ne, protože na přijímačkách na gymnázium ani nebyla... vytočila mě a už jsem zase byli v sobě... ach jo. Jsem idiot!"
"Nejsi. Pro epileptika existuje spoustu faktorů, které mohou záchvat vyvolat. Stačí třeba nepatrná únava a..." Zavzpomínala.
"Co ty o tom vůbec víš, Anno?"
"Mamča byla taky epileptička. Pár záchvatů jsem s ní prodělala."
"Aha, tak proto jsi reagovala tak pohotově."
"Ano."
"Budeš mě muset zasvětit. Doktor říkal, že je velká pravděpodobnost, že se záchvaty budou vracet."
"No... promiň, jenže nerada o to mluvím, ale mám pár knížek, tak ti je půjčím."
"Skvělé, děkuju."
"Vašku, mohla bych tě poprosit o něco na oplátku?"
"Samozřejmě, jsem ti dlužníkem. Co si žádáš?"
"Nic velkýho, jen... chtěla bych řídit."
"Aha. Dobře. Dám ti papíry k vyplnění, musíš k lékaři; až to bude všechno kompletní a v pořádku, můžeme začít."
"Ne. Počkat," zarazila ho. "To jsme se nepochopili. Tedy, já se špatně vyjádřila. Mám řidičák, ale dlouho jsem nejela a tak se trošku obávám..."
Trošku? Šíleně! Co mě to napadlo? Děsila se v duchu.
"Dobře. Třeba večer, až se..."
"A nešlo by to teď?" vyhrkla, dokud v ní byla kapka kuráže.
"No... fajn, tak jo. Počkej chvilku," řekl překvapeně, zároveň nechápavě, a odešel do domu.
Anna si sedla na kapotu autoškoly a snažila se pomalu sblížit s vozem. Představa, že bude hned teď řídit byla děsná, leč chtěla to, a tak si říkala, že snad když začne pomalu a polehoučku... Zkrátka, když ne teď, tak se neodváží nikdy.
"Můžeme," křikl Vašek, a zatímco zamykal dům, odemkl dálkově auto.
"Tak prosím." Pobídl ji gestem, když přišel blíž a sedl si na místo spolujezdce, respektive instruktora.
Nejistě se usadila za volant.
Vašek dával pokyny: "Nastav si sedadlo podle spojky a zrcátko, jak ti to vyhovuje, připoutej se a můžeme vyrazit. Odjezdíme tak hodinku. Pak musím vyzvednout Jirku z brigády a pojedeme za Jitkou. Nechceš jet s námi?"
"Jo... Mo... žná," koktala a zapnula si pás.
"Startujeme." Mrkl na Annu povzbudivě a ona poslušně nastartovala.
Znovu na ni dolehly vzpomínky. Silně, krutě a bolestně!
Srdce se jí rozbušilo, ruce rozklepaly, dech se zastavil!
A co jsi čekala?! Smál se hlas v hlavě.
Odpoutala se, vyskočila ven a sesunula se do květin na záhonku vedle auta.
Motor ztichl.
"Co se děje?" ozvalo nad ní.
"Nemůžu, nemůžu!" vzlykala. "Nezvládnu to. Je to moje chyba. Já za to můžu!" křičela. "Zabila jsem ji!" Pláč propukl naplno.

Vyprávěla poté Vaškovi, co se jí před rokem přihodilo, celou tu hrůzu, kterou zažila. Netušila, proč právě jemu. Možná proto, že byl zrovna u ní, anebo doufala, že ji pochopí. On přeci moc dobře věděl, jaké je přijít o blízkou osobu...

***

"Ukážeš mi někdy své malby?" ptala se matka
Anna překvapeně a šťastně vyhrkla: "Skutečně? Vážně je chceš vidět?"
"Co jiného mi zbývá?" Usmála se. "Přece spolu nebudeme do smrti na nože, ne?"
"To je skvělé!"
"Uklidni se a řiď." Smála se s dcerou její, dalo by se říci, až dětinské radosti.
Dívka řídila a jela domů plna blažených pocitů. Tak moje mamča chce vidět mé obrazy, mou tvorbu! Říkala si. Jupí! "Až přijedeme, hned ti je ukážu!" plánovala.
"Aničko, necháme to až na zítra. Chci je vidět, opravdu, ale dnes už jsem unavená, včera jsem toho moc nenaspala a k tomu ta dnešní vernisáž, ta mi dala zabrat..."
"Hm. Dobře," odpověděla sklesle, ale nedalo se nic dělat.
To, že byla matka unavená, nevěstilo nikdy nic dobrého. Jako epileptička by se neměla přemáhat, aby nepřišel záchvat a tudíž bude vernisáž mých maleb až zítra, mluvila k sobě Anna. Podstatné přeci je, že bude!
Byly kousek od domova, avšak v následné chvilce to přišlo.
Osud? Vracel Anně snad její dřívější chování k matce?
Marie se napružila v křeči.
Annin pohled na mámu. Pravou ruku automaticky vztáhla k jejímu tělu.
Záchvat! Proč teď? Kolikrát ještě? Já vím, hodně krát. Už napořád. Kdy přijde příště? To neovlivním...
Je tady a teď!
Pohled zpátky na silnici.
Žádná silnice.
Jen stromy...

***

Dny se pomalu krátily, podzimní slunce začínalo zbarvovat listí, lidé si užívali poslední záchvěvy babího léta.
Nebylo to tak dlouho, co Jitka usedla do středoškolské lavice a hrdě mohla prohlásit: Jsem studentkou počítačové grafiky a můj táta mě v tomto oboru podporuje! I Jirka usedl do lavice, pilně se věnoval angličtině a němčině a plánoval, jak bude příští rok následovat Terezu na vysokou školu.

A Anna?
"Zastavit, zabrzdit, vyřadit... Super, myslím, že příště už můžeš jet sama," chválil Vašek.
"Děkuju," špitla.
"Anno, co bys řekla večeři? Máš večer čas?"
"No...mám."
"Dobře, v šest tě vyzvednu."
"Budu se těšit."
Vystoupila a radostně šla domů.

Někdy je nesmírně těžké říct pravdu nahlas. Připustit si ji. Anna byla však ráda, že v sobě našla sílu a vyslovila ta slova. Určitým způsobem jí to pomohlo. Opadlo nejhorší napětí, strach a pocit viny. To vše v ní sice zůstane napořád, ale v mnohem menší míře. Provazy, které ji celou dobu svazovaly a nedaly dostatečný prostor pro vyrovnané bytí, povolily své sevření.
Asi vždycky si bude vyčítat, že se, byť jen na malou chvilku, přestala věnovat řízení, že se napila, že kouřila marihuanu, to si skutečně nikdy neodpustí. Jenže minulost nezmění. A jak řekl Vašek - chvíle nepozornosti byla věnována mamince s touhou pomoci jí, se strachem o ni, a s láskou, a to vše se velmi cení.
Anna věděla, že se vzpomínek na bolestný večer nezbaví nikdy, ale byla si jistá, že se s nimi naučí žít. S nimi, tady na maloměstě, v novém domově, s novými přáteli. Zde, kde se může opět volně nadechnout.
A možná tady jednou najde klid a třeba i něco víc...


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.