Vzpomínky, kapitola 10.

20. března 2015 v 19:32 | Romana |  Vzpomínky (příběh na pokračování)

Vzpomínka zmizela a Anna se myslí vrátila do sanitky k Jitce. Cesta byla rychlá, pro ni však nekonečná a děsivá.
Nebyla rodinným příslušníkem, takže jí v nemocnici nic neřekli a nechali stát na chodbě. Sedla si na kraj lavice, tak jako mnohokrát předtím, čekala a nechala se zraňovat svými myšlenkami. Kolem procházelo spousty lidí, ale ona je nevnímala.
Dveře na opačném konci chodby se rozletěly a vběhl Vašek následován Jirkou.
"Kde je? Co je s ní? Jak jí je?"
"Nevím, nic mi neřeknou."
"Kde je doktor? Nebo někdo?" rozčiloval se otec.
Naštěstí ošetřující lékař právě vyšel z příjmové ordinace.
"Pan Liška?"
"Ano, co je s ní? Co se stalo?"
"Uklidněte se. Vaše dcera prodělala epileptický záchvat. Už je stabilizovaná a podařilo se nám ji probudit."
"Díky Bohu!"
"Budeme si ji zde muset nechat pár dní na pozorování, abychom zjistili, co bylo příčinou."
"Ano. Dobře."
Doktor sdělil panu Liškovi ještě nějaké informace a pak se všichni šli podívat za Jitkou. Ležela na bílé posteli uprostřed přístrojů a kapaček. Smutný výraz v pohledu, sama si ještě pořádně neuvědomovala, co se stalo.
Chvíli si povídali o nepodstatných věcech; především ti tři návštěvníci, Jitka jen poslouchala. Brzy je však vyrušila sestra a nakázala nechat Jitku v klidu, potřebovala si odpočinout, vyspat se. A tak se rozloučili a odcházeli.
"Zůstanu tady do večera. Doktor říkal, že by snad mohli už něco vědět." Rozhodl se Vašek.
"Dobře." Anna kývnutím souhlasila a plně ho chápala, jí mnohokrát od mámy neodtrhli. Zůstávala s ní v nemocnici.
"Jeďte autem. Já se nějak dopravím." Podal synovi klíče, objal ho, a k Anně se obrátil se slovy: "Uvidíme se později."
"Neboj se, Vašku, dobře to dopadne." Stiskla mu pevně ruku. V očích zahlédla výčitky.
Poděkoval a už vytáčel čísla žáků a oznamoval jim, že dnešní jízdy ruší.
Anna s Jirkou přišli k autu a dívce se znovu sevřel žaludek. Na sucho polkla. V sanitce se cítila stísněně, ale jak to zvládne v osobním autě? Běželo jí hlavou. Rozklepaná ruka otevřela dveře spolujezdce a ona se usadila. Nejraději by si sedla dozadu, jenže jak by to vysvětlovala? Snad, že se jí dělá vepředu špatně? Ne, v každém autě se jí dělá špatně! Vlastně, nevím, říkala si. Od té nehody v osobním autě nejela, avšak s každou myšlenkou, že jednou zase pojede, na ní padala hrůza. A teď to přišlo.
Připoutala se, rukama stiskla sedadlo a napružila se, jako luk.
"Jsi v pohodě?" zeptal se Jirka. Ovšem že si všiml.
"Jo, to bude dobrý."
"Byl to děs, co?" vyložil si její odpověď po svém.
"Jo, to byl. Jeď už."
Jirka nastartoval a rozjel se. Anna křečovitě svírala sedačku, až se jí prsty téměř odkrvily. Oči občas raději přivřela a hlubokými nádechy se snažila uklidnit. Srdce bušilo jako o závod. Modlila se, ať je cesta už za ní a s každým kilometrem počítala minuty do cíle.
Jakmile Jirka zastavil před domem, vystřelila z auta a opřela se o plot. Kolena se jí málem podlomila.
"Co je s tebou?" Položil Jirka ruku na dívčino rameno.
Otočila se k němu čelem, tím pádem jeho ruku shodila a své pozvedla v obraném gestu. "Nic. Jsem v pořádku. To bude dobrý."
"Fajn."
"Už musím jít. Uvidíme se," vyslovila rychle a odcházela domů.
"Hm. Tak čau."
"Sakra!" zaklela tiše. Ruce se Anně klepaly tak silně, že jí znemožňovaly odemknout. Jednou klíče dokonce spadly. Zdařilo se až při čtvrtém pokusu. Rychle za sebou dveře zavřela, opřela se o ně a následně se s pláčem sesunula k zemi. Znovu přišly vzpomínky, létaly okolo a smály se jí do obličeje. V posledních týdnech pěstovala naději, že snad... Zmizí? Ne. Věděla, že se vrátí, že se jich jen tak nezbaví. Tušila to. Nikdy nezmizí úplně, ale jak je překonat, jak je utišit, aby neubližovaly a nadále ji nepronásledovaly?
"Jděte pryč!" rozkřikla se, avšak žádný účel to nemělo.
Napadl ji jediný způsob, jak je zahnat. Alespoň dočasně. Nebyl to dobrý plán, jenže... prostě to neřešila. V takových chvílích napadají člověka různé hlouposti.
Zvedla se, došla do obýváku a ze stojanu na víno, který si nedávno pořídila a začala tvořit sbírku, vyndala láhev červeného archivního; měla samá kvalitní vína a zařekla se, že budou určena pouze pro zvláštní příležitosti.
Proč slib neporušit? Nikdo přece nedrží slovo, neřídí se zásadami, nehraje podle pravidel... Život není dokonalý, proč já bych měla být!? Vztekala se uvnitř sebe.
Barmanský nůž mi skvěle poslouží k otevření, klasickou vývrtku nemám, pomyslela si a zašla pro něj do kuchyně.
V domě se celý den nevětralo a nyní se jí těžko dýchalo, což bylo pochopitelné, ale s větráním to nemělo co dočinění; jen se snažila jakkoli zamaskovat pravdu, že to nezvládá.
Nůž skončil v kapse kalhot, lahev v levé ruce. Procházejíc kolem obýváku, rozhodla se pro další dávku alkoholu; jedna lahev stačit nebude.
Zpoza záclony zkontrolovala dvůr i sousedův dům. Jirka ji předtím, když přijeli, sledoval, dokud nevešla dovnitř, ale teď venku už nebyl.
Zvolila variantu opíjení se na čerstvém vzduchu, protože věci a nábytek z bývalého bytu dodávaly vzpomínkám na intenzitě.
Zahradu za domem nebyla schopna doteď zkultivovat a tak poskytovala dostatečný úkryt, zato dvorek nepřipadal v úvahu - z ulice i od sousedů sem bylo vidět. Obešla proto dům a hned na kraji zahrady se schovala za řadu tújí. Usadila se do trávy i s kamarádkami lahvičkami. První šla otevřít lehce, přivoněla a následně zakroutila hlavou v nesouhlasu.

***

Ten den stála Anna opřená o auto před bývalým domovem a pohledem do oken doslova nutila matku, aby ji doprovodila na vernisáž Peťky, která měla to štěstí, uměleckou školu dokončila a teď se jí dostávalo úspěchu.
Dívka velmi dobře věděla, že matka stojí nerozhodně za záclonou.
Teprve před dvěma dny ji požádala o doprovod na výstavu s nadějí, že tam třeba matka pochopí, jak krásné může umění být a v první řadě co pro ni znamená. Odpověď zatím neznala, ale tajně doufala v matčinu společnost a právě když už chtěla čekání vzdát, objevila se žena ve vchodu. Pomalu došla k autu. "Ahoj."
"Ahoj. Děkuju, mami."
"Není zač. Vždyť o nic nejde," řekla nevzrušeně Marie a nasedla do vozu.
Dívka se usmála, přesně takovou reakci čekala.
Během půlhodinové cesty na zámek, kde vernisáž probíhala, padlo jen pár zdvořilostních vět.
Výstava byla úžasná. Chtě nechtě Anna kamarádce záviděla, ale stejně tak jí úspěch přála a tajně si představovala, jak je na Petřině místě. Návštěvníci potřásají její rukou a ptají se na konceptuální a světelné řešení toho či onoho díla. Třeba úspěch a uznání jednou potká i mě, zasnila se. Kdo ví, co mi zítřek přinese? Hlavně neztrácet naději.
Spousty lidí, chlebíčků, zákusků a především dostatek šampaňského. Annu lákalo ochutnat ho; tehdy pila s radostí, často a příliš, a tak se stalo, že v ní nenápadně jedna sklenka zmizela. O něco později si ještě, opět za máminými zády, popotáhla trošku marihuany. No co? Vždyť pojedeme až za chvíli, omlouvala v duchu své činy.
Matka s dcerou spolu po celou dobu zase nepromluvily. Annu to nepřekvapovalo, podobné chování předpokládala, ale byla blažená, že matka vyrazila s ní.
Na krajinu padla tma a Marie poprosila dceru o odvoz.
Vyrazily.
"Ukážeš mi někdy své malby?" ptala se matka během cesty.
Anna překvapeně a šťastně vyhrkla: "Skutečně? Vážně je chceš vidět?"
"Co jiného mi zbývá?" Usmála se. "Přece spolu nebudeme do smrti na nože, ne?"
"To je skvělé!"
"Uklidni se a řiď." Smála se s dcerou její, dalo by se říci, až dětinské radosti.
***
Slzy Anně vyhrkly, kutálely se dolů po tvářích a kropily trávu.
Jak snadné... Otočila lahev dnem vzhůru a polykala. Víno chutnalo znamenitě, jenže jí to bylo jedno. Počítala jeden doušek za druhým a tak, jak víno teklo dovnitř, slzy proudily z očí ven. Netrvalo dlouho a s několika krátkými přestávkami byla lahev vyprázdněna. Teď už nebyla zvyklá pít, jako dřív. Alkohol začal působit rychle. Co jsou oproti tomuhle pouhé dvě skleničky za celý večer, které vypila tehdy na zabíjačce? Cítila, jak se jí rozlévá po těle teplo, alkohol pulsoval dívčinými žilami. Neváhala a nyní s troškou obtíží otevřela druhou lahev; obsah zmizel stejně rychle, jako z předchozí...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.