Vzpomínky, kapitola 7.

27. února 2015 v 19:49 | Romana |  Vzpomínky (příběh na pokračování)

"Hele!" vyhrkla Jitka a šťouchla do Anny.
Pohledy stočily k Jirkovi, zostra vykračujícímu přímou čarou k Tereze a jejímu společníkovi.
Obě dívky se postavily, aby lépe viděly na scénku u parketu.
Jirka požádal Terezu o tanec, nad kterým se předtím rozpakoval. To se samozřejmě nelíbilo druhému zájemci, který ji ukořistil první, a tudíž si na ni dělal nároky.
Jirka nebyl typem, který by šel do konfliktů po hlavě, naopak tento neutuchající pohodář se jim vyhýbal. Nevměšoval se ani do sporu otce a sestry. Proč zbytečně vířit hladinu, když se nejedná o můj problém? Říkal si.
Jenže nyní musel zakročit. Šlo přeci o něj; o něj a Terezu. Terezu! A ta mu lhostejná nebyla.
Děvčata od stolu nezaslechla jediné slovo, ale dle gestikulace si Jirka vyměňoval ostré názory s protivníkem, teď už bývalým spolužákem, Vráťou.
Díky svému vzrůstu a vysportovanému tělu, měl Jirka nad sokem převahu. Bylo k podivení, že si kluk postavou hubenější, výškou stěží k Jirkovým ramenům, celkově střízlivý, troufl k akci. Jistě mu kuráž dodal alkohol.
"Polib si!" vykřikl Vráťa a nečekaně do protivníka strčil.
Ten si drzost nenechal líbit. Z poklidného mládence se stal bojovník, a v zápětí už držel drzouna pod krkem. Začali se přetlačovat. Vráťa kolem sebe máchal rukama ve snaze se Jirkovi vyprostit, neudrželi rovnováhu a už se váleli na zemi.
"Nechte toho!" ječela Tereza.
Naštěstí právě dorazili kamarádi ze setkání ve stínu a hned je od sebe roztrhli; i rodiče zasáhli dříve, než si ti dva stihli zmalovat obličeje. Mezi mládeží i dospělými proběhla prudká výměna názorů a padlo několik nemilých slov. Přesto nakonec napětí utichlo a večírek pokračoval v příjemném duchu, jako doposud.
Radosti v Terezině výrazu si všiml jistě každý. Ne, že by byla rvačkou potěšena, ale plna štěstí dala jednoznačně přednost Jirkovi. Ti dva po zbytek večera buď tančili, nebo seděli opodál a povídali si, smáli se, pošťuchovali jeden druhého, svět kolem nevnímali...
Přestože měl pan Liška pár příležitostí promluvit si s Jitkou, otálel. Ta si, zabraná do myšlenek, oslavu vůbec neužívala. Zanedlouho, když si Anna odskočila, vstala a bez rozloučení nenápadně zmizela. Napsala jen Anně sms, že šla spát, aby kamarádka neměla starost.
Ve chvíli, kdy si zprávu Anna četla, ozvalo se vedle ní: "Smím prosit?"
Polekaně zvedla hlavu. Nad ní stál soused instruktor. Úlek jí nezpůsobilo nečekané vyrušení, nýbrž otázka.
Ona a tančit?
To, že ještě před několika málo týdny chodila o holi, zde nikdo vlastně nevěděl. Od nastěhování ji nepoužila, byť delší vycházky neušla snadno; někdy s bolestí a vyčerpáním. Přesto dívka vydržela a hůl stála vždy tiše opuštěná v koutě. Maximálně jí Anna uštědřila nelaskavý úšklebek.
A nyní má tančit? Zvládne něco takového? Naposledy stála na parketu v tanečních a poté jen na maturitním plese. Osvojí si ještě kroky? Dokážou to nohy?
V nejistotě vložila rozklepanou ruku do nabízené dlaně.
"Nevím, jestli to zvládnu..." zapochybovala a vzhlédla k partnerovi.
"Povedu vás," uklidňoval. Jeho pevný stisk povzbudil, zároveň pomohl strachu odeznít.
Stejně jako syn, byl i pan Liška urostlý a silný. V jeho náruči se cítila bezpečně. S každým dalším tanečním krokem mu důvěřovala víc a víc, až tančila plna radosti z pohybu. Na hůl a kulhání, kdysi i vozíček, ani nevzpomněla. Při tónech polky či modernější rockové hudby, se vzduchem nesla lehce jako víla. Nohy tančily. Sebejistě, bez obtíží, anebo jediného zaškobrtnutí.
Užívala si ty okamžiky. V jejím životě byly doby, kdy si myslela, že už se na nohy nepostaví. Nyní plula nespoutaně parketem. Za dívčinu veselou spokojenou náladu měl zásluhu hlavně pan Liška. Sama by se neodvážila vstoupit na prkna. Váhala i v jeho doprovodu, avšak teď rozhodnutí nelitovala. Prožívala naplno jednotlivé tance, krok za krokem, a únavu pocítila, až když zpomalili v klidnějším rytmu.
Klesla do mužovy náruče a vyčerpaně oddechovala. Přitiskl ji k sobě pevněji. Bradu opřela o sousedovo rameno, tělo na tělo, taneční objetí.
Tóny dozněly. V mžiku si uvědomila nevhodnost jejich blízkosti. Udiveně mu pohlédla do očí a odtáhla se. Tak dlouho neobjímala muže, necítila doteky cizích rukou a teplo sálající z těla. Srdce bušilo.
Ačkoliv je pozorovalo několik párů očí, ovšemže i sousedka odnaproti, paní Jiránková, ve výrazu tanečníka nebyl patrný jakýkoli náznak, že by snad tanečníci pochybili. Anna nebyla jedinou ženou, jíž dnes vyzval k tanci. Provedl všechny.
"Děkuji," řekla Anna.
"Rádo se stalo. Smím vás ještě pozvat na skleničku?"
"Nezlobte se, ale alkohol už nechci..."
"Tak třeba kolu?"
"Tu uvítám. Úplně mi vyschlo," přiznala.
"Víte," obrátil se k Anně po přiťuknutí černými bublinkami, "pořád mi Jitka vrtá hlavou... napadla mě taková alternativa..." zadumaně hleděl do sklenky a prstem kroužil po hrdle.
"Alternativa?"
"No, mohla by třeba při gymnáziu navštěvovat ještě výtvarný kroužek."
Dívka vyprskla pití.
Tázavě se na ni podíval.
"Vy si myslíte, že jí kroužek bude stačit?"
"Samozřejmě. Teda, doufám..."
"Tak to ji neznáte..."
"A vy snad ano?"
"Moc dobře ne, ale chápu ji. Jak jsem řekla, mám podobný zážitek. Nestačí přece přičichnout si k jídlu, když máte hlad..."
Jen přikývl a na školní téma nepadla už žádná další slova.
"Co kdybychom si tykali, Anno?" obrátil rozhovor zcela jiným směrem.
Nabídka ji překvapila, ale souhlasila. Proč ne? Ptala se sama sebe.
"Takže... ahoj, já jsem Vašek." Podával jí ruku.
"Anna." Usmála se.
"Na tohle si ale připít musíme."
"Ne, já už opravdu nechci pít."
"Anno, já taky, vzhledem ke své profesi, skoro nepiju, ale na to tykání... co?"
"Ne, já nebudu!"
"Skutečně?"
"Ne!"
"Dobře, nutit vás... tě nebudu..."
"Díky, jenže... kola mi už došla..."
"Tak tedy kolu. Jak si jen přeješ, sousedko." Teatrálně se uklonil a odešel pro pití.
Vesele se culila a kroutila hlavou.
Do čí životů se vkrádám? A koho si pouštím do svého? S bývalými sousedy jsem se nikdy nekamarádila a tady hodně rychle překračujeme hranice. A co má být? Vždyť na tom nic není. Je skvělé mít známé a přátele, navíc takhle milé... Mluvila k sobě Anna.
Ještě chvíli si povídali, poté ji Vašek doprovodil domů. Rychlé rozloučení, poděkování za pozvání na oslavu a dívka se vytratila za dveřmi.
O něco později ulehala do postele v dobré náladě. Ta nepocházela jen z příjemně prožitého večera, nýbrž i z pocitu, že někomu pomohla. Jirka se odvážil oslovit Terezu. Ta Anně později nadšeně sdělila, že zítra mají své první oficiální rande. Pan Liška vymýšlel, jak se zavděčit dceři, třebaže ne úplně vhodným způsobem. Alespoň, že již jeho názor nebyl zarytě jednoznačný.
A hlavně - Anna si uvědomila, že není sama, jako v posledním roce. Dnes má přátele, nový život a domov. Sem patří. Ano, tohle byla skutečnost! Cítila, že život může být i báječný.
Nicméně, náhle se zarazila. Vzpomněla si na mužské objetí, které v ní vyvolalo změť pocitů... Zmatek, překvapení, naštvání na sebe samou, že dovolila mít ho tak blízko, zároveň si uvědomovala klid, bezpečí a vyrovnanost, kterou cítila v jeho přítomnosti; jako by to bylo přirozené a možná...
Ne, to přeci nejde!... mluvila k sobě v duchu. Co by tomu řekli lidé? A Jiránková? ... nic, protože nic z toho nebude!... já blbnu!... kapka vína a už skáču do postele s prvním chlapem, kterýho potkám. Já snad nejsem normální?! Stejně - kdyby mě viděl, a nejen on, je přeci jedno, jaký muž by se díval, utekl by s křikem! Určitě!... já a muž... vztah... souznění... pochopení... Nemožné.
Věděla, že jestli někdy v budoucnu potká muže, jenž o ní projeví zájem, nebude lehké se mu otevřít, aby ji viděl v pravém světle. Ukázat duši, nitro, jizvy... Netušila, zda to vůbec někdy zvládne. Však jedním si byla Anna jistá. Teď není, a dlouho ještě nebude, na takový krok připravená.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.