Vzpomínky, kapitola 6.

20. února 2015 v 22:48 | Romana |  Vzpomínky (příběh na pokračování)

Pana Lišku, ještě než se vůbec k čemukoliv rozhoupal, vytáhl na panáka a rozhovor další z rodičů. Annu těšilo, že mu alespoň nasadila brouka do hlavy, ovšem jestli změní názor, netušila.
Kolikrát si myslíme, že někoho známe a pak nás jeho reakce překvapí. Stejně jako Annu udivila hádka sousedů ohledně výběru školy. Nečekala, že by mohl být na dceru tak přísný, zdál se jí sympatický a celkem i hodný. Avšak role rodiče je těžká. Především, když zůstal na děti sám. Těžko ho, jeho rozhodnutí a rekce, mohla soudit; znala jej teprve dva týdny. Za tak krátkou dobu není možné člověka prohlédnout do hloubky, vědět proč co řekl, a z jakého důvodu se tak či onak zachoval.
Přisedla k Jitce, mlčely a pozorovaly vřavu.
"Mluvila jsem s tvým tátou," promluvila Anna první.
"Já vím... viděla jsem vás... A co?"
"No, třeba se alespoň zamyslí..."
"Hm..."
"Čaute, děvčata!" Rozjařený Jirka se přitočil k dívkám.
"Ahoj," zdravila Anna, Jitka pouze přikývla. Díky překážkám, které jí nastaly, se nedokázala na oslavě bavit. Všichni slavili úspěšné složení maturitních zkoušek. A ona? Pravděpodobně nebude za pár let moci maturovat na škole, na níž by chtěla. Nahlas to nepřiznala, ale v duchu už ani nedoufala v otcovu změnu názoru.
"Jdeme na špeka, přidáte se?" tázal se Jirka.
Obě se na něj podívaly, jako na blázna.
"No jo, já zapomněl. Vždyť ty, Aničko, nehulíš. A co ty, ségra?"
"Seš normální? Já taky trávu nekouřím! A navíc... jsou tady rodiče!"
"Ále... tady přece kouřit nebudeme... Se na chvíli zdekujeme."
"Hele, ty zdekovanej, neměl by ses starat o něco jinýho?" ptala se Anna.
"Jako o co?"
Dívka kývla hlavou směrem k parketu, kde stála Tereza se svou kamarádkou.
"Proč si s ní třeba nezatančíš? Podívej, jak ostatní spolužáci blbnou na parketu."
Nejprve na Annu překvapeně pohlédl a pak jen zamručel: "Nešla by."
"Tak ji pozvi na skleničku."
"Nebudu ji opíjet před jejími rodiči."
"Chichi..." zabublala Jitka. "Hulit za tátovými zády se nebojíš, ale pozvat holku na pití jo? To ses frajer!" rýpla si.
"Ty se do toho nepleť!" vyštěkl podrážděně.
"Nemusíš Terku opíjet," skočila jim do řeči Anna, aby se ještě tito dva nerozhádali. "Řekla jsem na skleničku, ne na lahev... tak.. co třeba procházka?"
"Ne."
"Proč?"
"Prostě ne! Stejně má společnost."
"Fajn. Já jen, abys pak neutřel nos..."
"Cože?"
"Jak říkáš - má společnost. Dívej se." Ukázala na kluka, který Terezu také pozoroval. Nyní se vydal přímo k ní, za chvilku už ťukli panákem a bavili se v čilém hovoru.
"Skvělý." Naštval se na sebe Jirka a znělo to, jako prohra.
"Nevzdávej se! Myslím, že o něj nestojí."
"Jak to víš?"
"Ani jednou se na něj neusmála. Bude ráda, když ji z jeho spárů vysvobodíš..."
Podíval se na Annu a tázavě zvedl obočí.
"Jirko, s tím si musíš poradit sám a rychle. Protože jestli ne, tak o ni přijdeš. To už ti ale mělo dojít dávno, pokud o ni stojíš. Tereza je hezká holka a tenhle kluk nebude určitě jediný, který se o ni zajímá, tak neváhej," ukončila konverzaci a doufala, že se on k něčemu odhodlá.
Sama uvnitř sebe měla spoustu nevyřešených trápení; problémů, které se bála vyslovit, nebo na ně jen pomyslet. Avšak díky snaze pomoci druhým, se začaly ztrácet. Odejdou? Chtěla tomu věřit a na okamžik se to podařilo. Ale na druhou stranu si byla vědoma, že se jich nikdy zcela nezbaví. Stále tam byly a ona cítila, že přijde čas, kdy se vrátí v plné síle. Nemohla přeci tajně doufat, že zmizí, že je snad může smazat, odehnat, poslat jen tak pryč... to nelze. Vždy budou ukryty někde tam vzadu v hlavě a navštěvovat ji ve vzpomínkách. Minulost nejde jen tak škrtnout a zapomenout.
"Jo, Anna má pravdu, běž za ní," pobídla Jitka bratra.
Nyní se on díval na dívky, jako na blázny. Teď? Když má společníka?
Kamarádi ho odtáhli kamsi do tmy.
Anna s Jitkou na sebe pohlédly, oči v sloup, nemusely myšlenky ani vyslovit nahlas.
Vykašlal se na to, nechce usilovat o lásku, není žádným bojovníkem... však... přece se před maturitou ukázal v jiném světle... zatoužil mít v ruce vysvědčení a dostal ho. Chtěl něco dokázat a uspěl. O Terezu má zcela jistě zájem. Proč o ni nevede žádný boj? Ptala se Anna.
"Myslíš, že táta povolí?" vyrušila ji Jitka.
"Těžko říct, neznám ho moc dobře..."
"On je fajn. Jen někdy... prostě... má svojí představu, jak "správně" žít, a tu si nechce nechat vymluvit, a pak skončíme rozepří. Zkrátka to bude podle něj a tečka."
"No... víš, taky nemám ráda hádky, a když jsem vás tuhle viděla, celkem mě ta potyčka překvapila. Ani od jednoho bych nečekala tak silné emoce. Nezdáte se, na první pohled působíte nenápadně," usmála se pro odlehčení, poté opět vážně pokračovala: "Takže se mi s tvým tátou dnes moc mluvit nechtělo, aby nakonec neječel i na mě. Jenže tady je hodně lidí, tak jsem usoudila, že i kdyby chtěl, asi by si křik nedovolil.
Mluvila jsem, a on, v rámci možností, poslouchal. Což znamená, že se mu myšlenky v hlavě přemítají. Nad něčím dumá. Možná, že se ještě rozmyslí."
"Tomu moc nevěřím. Vlastně, vůbec tomu nevěřím."
"Kdyby nechtěl, neposlouchal by mě."
"Hm...to je fakt."
"Uvidíme."
"Dobře..." souhlasila nešťastná dívka.
Anna by ráda, kdyby se ti dva udobřili. Z vlastní zkušenosti věděla, že když se neusmíří teď, pokud ani jeden nepovolí, další šance nemusí přijít.
***
Poté, co vystřízlivěla, dala si Anna horkou vanu.
Matka nebyla doma. Po neshodě s dcerou, během předávání vysvědčení, odjela na pár dní k sestře.
Jakmile dokázala Anna reálně a jasně přemýšlet, usedla ke stolu, vzala papír, propisku a psala. Chtěla toho matce, tolik sdělit. Psát se však nedařilo. Nevěděla, jak vše správně vyjádřit. Jeden list za druhým končil zmuchlaný na zemi.
Přesto nakonec sepsala dopis:
"Maminko,
pamatuješ první chvilky, kdy jsi mě na porodním sále vzala do náručí a pevně, přesto opatrně a něžně, objala? V tu chvíli jsi na svá bedra vzala veškerou odpovědnost. Zavázala ses, že mi budeš tím nejlepším příkladem; že mě vychováš, jak se patří; že budeš tou nejlepší maminkou. Zapřísahala ses, že mě ochráníš a že mi nikdy nikdo neublíží. Darovala jsi mi lásku.
Pamatuješ, jak jsem tenkrát před cukrárnou upadla, odřela si do krve kolena i lokty, a zmrzlinu si rozplácla do obličeje? Ty jsi mě objala, konejšila a láskyplně utírala rozteklou zmrzlinu, se slovy: takových pádů ještě bude a větších, musíš být silná. Přestože zmrzlina studila, Tvé objetí hřálo. Darovala jsi mi bojovnost.
Pamatuješ, jak jsi mě poprvé vedla do školy a já se bála, nechtěla jsem vstoupit za ty veliké dveře. Pravila jsi: škola je základem života, Aničko, uč se, snaž se a uvidíš, že dokážeš všechno na světě. Darovala jsi mi cílevědomost.
Tutéž větu jsi mi zopakovala, když jsem s nelibostí, dle Tvého přání, nastupovala na střední. Přišlo mi to, bohužel, směšné, absurdní.
Pamatuješ? A následovaly další moudra a rady: Každá první láska bolí. Nenech se ovlivnit kamarády. Brzy se vrať. Nechoď tam! Nekuř! Nepij!
Z těch vět se staly rozkazy a zákazy, já je tak vnímala, a nakonec vnímat přestala. Lhostejná, měla jsem svou hlavu a postavila se na odpor. Nevěřila jsem. Neposlouchala.
Dávala jsi mi podporu. Tenkrát jsem to ale neviděla. Nebo spíš nechtěla vidět.
Alkohol, kamarádi a party se stali mým koníčkem. A my dvě se hádaly. Den co den. A hádáme se stále. Jenže já už nemůžu. Nedokážu se s Tebou pořád jen o něčem přít. Nedokážu tě poslouchat a žít podle Tvého pohledu. Jsem, ať si to přiznáváš, nebo ne, jiná. Vím, že jsem Tě zklamala.
Byla jsem hloupá, ale teď už nejsem. Vím, co chci a půjdu si za tím.
Přeji si, abys věděla, že jsem Ti za vše moc vděčná.
Děkuji.
S láskou, a třeba někdy na viděnou...
Anna."
V pokojíku sbalila potřebné věci, oblečení a plátna, naposledy se prošla bytem a se slzami za sebou zabouchla vchodové dveře.
***


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.