Vzpomínky, kapitola 5.

13. února 2015 v 19:47 | Romana |  Vzpomínky (příběh na pokračování)

Ano, lidé v ulici byli jedna velká rodina. Milá skutečnost. Však pouze na první pohled. Vše má své kladné i stinné stránky. Nevýhodou bydlení na odlehlém konci města je fakt, že si každý vidí nejen do kuchyně, ale dokonce až na plotnu na kašičku v hrnci, která právě bublá. Pokud někdo výhled nemá, nevadí. Je stoprocentně jisté, že se doslechne. Hlásné trouby a tamtamy jsou schovány na každém rohu a jen se třesou na podnět, aby zazněly.

Anna seděla na lavici, jejím oblíbeném místě, na zápraží. Když se nevěnovala úpravě pozemku, malování, nákupům, uklízení a dalším každodenním činnostem, sedávala většinou právě tam.
Užívala si nabytého klidu, vyrušeného občasnou návštěvou vzpomínek. Nebyly vítané, přesto se učila s nimi vycházet, smířit se, jinak by ji srazily. V posledních dnech začínala mít pocit, že pomalu odcházejí. Třeba jednou zmizí nadobro kdesi v minulosti.
Seděla zabalená v dece a s hrnkem čaje v ruce poslouchala večerní píseň, poslední ptačí sonátu doprovázenou cvrkáním a bzučením hmyzu. Čekala na setmění a po očku pozorovala plamen svíčky na stole, který občas zaprskal a poskakoval v rytmu vánku.
Podvečerní klid narušily rozzlobené hlasy z vedlejšího domu.
"Kam si myslíš, že jdeš?" tázal se mužský hlas.
"Ven!" odsekla dívka.
"Koukej se vrátit! Ještě jsme neskončili!" nakazoval otec dceři.
"Ale skončili!"
"Ne, neskončili!"
Jitka si při hbitém odchodu oblékala bundu. Pan Liška pospíchal v jejích stopách. Zastavili se před Anniným domem.
"Jasně jsi nařídil, že musím jít na gympl. Tím je to snad uzavřený, ne?" otočila se s otázkou na otce.
Anna by se nejraději uklidila ze scény. Nic jí do toho nebylo... i když... sama před několika dny slíbila Jitce svou pomoc. Avšak někdy není dobré se do cizích problémů vměšovat. Váhala. Nakonec jen dál tiše seděla a doufala, že si jí nevšimli.
"Vidíš... mlčíš," konstatovala dcera. "Je to pro tebe hotová věc, tak o čem chceš mluvit?"
Ticho.
Jitka vzdychla, otočila se na patě a odcházela pryč. Pan Liška se za dcerou díval již bez sebemenší snahy ji zarazit. Anna ho nenápadně pozorovala. Byl snad smutný? Či spokojený? Naštvaný? Nedokázala z jeho výrazu cokoli vyčíst. Určitě měl v hlavě zmatek.
Po chvilce se otočil k Anně, dobře věděl o její přítomnosti; plápolající svíčka mu napovídala. "Nechápu. Chci pro ni jen to nejlepší..."
"Skutečně?" ptala se.
"Jak to myslíte?"
"Nejlepší pro ni, nebo pro vás?"
Nyní už výraz v sousedově tváři rozpoznala jasně. Rozčileně přimhouřil oči, napřímil se a bez jediného slova uraženě odešel.
Že bych přestřelila? Pomyslela si.
Časy pubertální drzosti a lhostejnosti již pominuly. Tehdy by nad situací mávla rukou, ještě by si možná i libovala, že ho naštvala, stejně, jako s radostí provokovala matku, ale nyní žila nový život a nechtěla zbytečně kalit vody.
Chápala bezúčelnost Jitčina zarytého odporu. Co tím holka zmůže? Nejlepším řešením by byl kompromis, jenže jakmile jeden nechce vůbec diskutovat, druhý nemá šanci...
Z uvažování ji vytrhl pohyb u protějšího domu. Sousedka si spokojeně mnula ruce a za okamžik Anna zaslechla útržky telefonního hovoru, kdy žena nadšeně sdělovala novinku o rozporu pana Autoškoláka s dcerou. Když prý u jednoho dítěte školu vyřešil, tak zase druhé má ke studiu averzi. V takovém duchu se rozhovor nesl a Anna nechápavě kroutila hlavou. Co jí je vůbec do toho? Ptala se sama sebe.

Odpoledne, o pár dní později, stála Anna před zrcadlem v ložnici, prohlížela svůj zevnějšek a nakonec konstatovala, že lepší to stejně nebude. Víc se snažit nemusí. V podstatě byla oblečena a upravena, jako kdykoli jindy, když vyrazí mezi lidi. Džíny, tričko, svetr, lehký make-up. Vlasy uvázala do copu a upravila tak, aby skryly jizvu vlevo na hlavě.
"Kdybys nebyla blbá, neměla bys ji!" promluvila rozčileně k odrazu. Pohled jí sklouzl k holi opřené v rohu místnosti. Dívka nesnášela pavouky, ale síť zdobící ten klacek ji potěšila. Neobtěžovala se hledáním provinilce, jenž pavučinu zapletl; ta byla totiž důkazem, že hůl je passé, což naprosto překonalo odpor k tomuto hmyzu. Alespoň nyní.
Poté, co Jirka odmaturoval a s ním i jeho další tři spolužáci z téže ulice, včetně Terezy, pořádali jejich rodiče oslavu. Anna si pomyslela, že především proto, aby se pochlubili úspěchy svých dětí, což značilo, že možná i tady existuje jakási sousedská rivalita, včetně drbů, přetvářek a pomluv, a hon za tím, kdo bude lepší. Asi jako všude. Ostatně, nedávno zaznamenala první signál. Divila by se, kdyby zde rozepře chyběly, ovšem to zřejmě brzy pozná, protože na maturitní rodinnou oslavu byla Liškovými pozvána i ona. Alespoň zjistí, zda tato 'pohádka' není pouhým snem.
Jitka Annu vyzvedla před pátou hodinou. Na party šly později, nežli ostatní, jelikož nestály o pozorování zabíjení prasete a jeho následné zpracování. Anna nikdy na zabijačce nebyla, ale při představě 'vraždění' a té krve všude okolo, jí nebylo nejlépe.
Jitka navíc nechtěla být ve společnosti svého otce; po odvážném vyslovení pravdy byl oheň na střeše, přesně tak, jak předpokládala. Pan Liška jí grafickou školu zakázal. Od té chvíle spolu nemluvili, a pokud to nebylo nezbytné, ani netrávili čas.
"Zkus si s ním ještě promluvit. Když do něj budeš pořád vandrovat, určitě povolí," nabádala ji Anna během cesty na oslavu.
"Víš, ani se mi nechce. Stejně bysme skončili u další hádky a já hádky nesnáším."
"To asi nikdo."
"Prostě se s tím musím smířit, žít v tichém zoufalství a doufat, že se ke grafice někdy dostanu."
"Nedostaneš. V tichým zoufalství ne. Ale neboj, přijdeme na to, jak ho přesvědčit."
"Když myslíš..."
Dorazily na místo. Hody se konaly v uzavřeném nádvoří bývalého statku, dnes už historické budovy, na opačném konci ulice. V levé části dvora stálo v řadě několik stolů a bar, napravo taneční parket s hudební produkcí, a v zadní části probíhala samotná zabíjačka.
Práce byla více méně hotová, naopak zábava už jela v plném proudu. Na většině přítomných, asi třiceti osobách, ihned poznaly, že popíjejí od rána. Snad jen řezník byl střízlivý. Jitka ji poučila, že na sousedské zabíjačce je to zcela normální, pak se vmísily do davu. Anna pozdravila známé sousedy, s některými prohodila pár slov. Dala si jitrnici a ovar, ale k ochutnávce čehokoli jiného ji nepřemluvili.
Korzovala mezi lidmi, bavila se, odvážila dát si sklenku červeného vína a pozorovala okolí a přítomné osoby.
Čas utíkal velmi rychle, slunce se začalo schovávat za obzor a na nebi vybarvilo mraky do růžových odstínů. Netrvalo dlouho a setmělo se úplně.
V krvi všech kolovalo veliké množství alkoholu a brzy se strhla zajímavá rozepře. Anna naštěstí moc vypito neměla, takže dobře vnímala, co se kde děje a koutky jí každou chvilku cukaly.
"Já, když jsem byl mladík, soutěžil jsem tenkrát za naši školu v běhu a vyhrál jsem zlatou!" mluvil hlasitě jeden z otců.
"To už je pěkně dávno. To já jsem ve svým prvním zaměstnání dostal třikrát za sebou uznání, že jsem nejlepší pracovník! Třikrát! Tři roky!" předháněl ho téměř křikem jiný.
"A můj syn, Petr, je taky skvělý v běhu! Dostal se i na celostátní závod a skončil čtvrtý!"
"A můj syn, je nejlepší v lukostřelbě! V létě bude učit střílet turisty na hradě!"
"A Petr odmaturoval se samejma dvojkama!"
"Kuba měl sice jednu trojku, ale zato i jedničku!"
"A můj syn..."
Tak se předháněli, kdo že to má lepší dítě.
"Bavíte se dobře?" přistoupil k Anně pan Liška a kývl směrem k těm dvěma kohoutům. Dívku potěšilo, že ji oslovil. Od toho večera, kdy se pohádal s dcerou, ani s Annou moc nemluvil. Díky její poznámce skončili pouze u zdvořilostních pozdravů.
"Docela jo..." odpověděla. "A můj syn vyřešil záhadu Bermudského trojúhelníku!" Hrála divadlo.
"A můj vymyslel perpetuum mobile!"
"A můj dostal Nobelovu cenu z fyziky."
"Je to směšné, viďte? Takhle se předhánět, kdo má lepší dítě."
"Celkem jo..." souhlasila a na chvilku se zamyslela. "Vám to taky přijde vtipný?"
"Ano."
"Skutečně?"
Obrátil se k ní s podezřením v očích. "Co tím zase chcete říct?"
Neodpověděla.
"Co má ten váš výraz znamenat?" vyzvídal.
"Nic.. Já jen, že vám to přijde vtipný, ale jste... skoro... stejný..." vyslovila opatrně.
Pan Liška se zhluboka napřímil a nadechl. "Jak to myslíte?" ptal se po chvilce ticha vážným tónem.
"No, že se jejich rozepři posmíváte a přitom chcete, aby vaše děti byly taky dokonalý."
"To není pravda."
"A proč teda nesmí jít Jitka na uměleckou školu, ale musí na gympl?"
"Pokud vystuduje gymnázium a pak vysokou školu, určitě si najde dobré zaměstnání a bude vydělávat dost peněz, aby zajistila svou rodinu."
"Vy máte vysokou školu?"
"Ne, ale..."
"Ale jste schopen zaopatřit své děti. A myslím, že docela dobře," skočila mu rychle do řeči.
"Jenže když bude mít vysokou, může být lepší než já."
"A jsem u toho. Lepší, lepší, lepší..." obrátila oči v sloup a pak pohlédla ke stolu, kde potyčka právě přešla v poklepání si na rameno a souhlas, že obě děti jsou naprosto nejlepší, stejně jako otcové.
"Já jen chci... Počkat, co vy o tom můžete vědět? Jste jen o několik let starší než Jitka a nemáte tušení, jak těžké je být rodičem a vychovávat děti. Navíc sám..."
"Něco o tom vím. Naši žili odděleně, táta v cizině a já sama s mámou. Nebylo to lehký. Kromě toho - řešily jsme stejný problém, jako teď vy s Jitkou... Nakonec jsem šla místo umělecké školy na ekonomku... Máma měla taky v plánu, že půjdu na vejšku..." vzpomínala.
"A?"
"Nešla jsem a teď maluju," odrovnala ho.
Po odmlce se zeptal: "Proč neděláte v ekonomice, když jste ji vystudovala?"
"Ekonomika mě nebaví. Učila jsem se jen proto, že si to přála máma... Každopádně," pokračovala, "v době mýho chození na ekonomku, jsem byla nešťastná já, i máma. Čím víc mě k tomu nutila, tím víc jsem se stavěla na odpor. Hádky byly na denním pořádku... Časem už nešlo jen o školu; nechuť jsem měla ke všemu, co si přála, co chtěla a vyžadovala.
A před vámi teď leží tři možnosti, pane Liško: za prvé - donutíte Jitku studovat gymnázium a musíte se smířit s faktem, že bude nešťastná. Za druhé - donutíte ji studovat gymnázium a ona vám udělá ze života peklo, tak jako jsem ho já dělala svý mámě. Nebo za třetí - budete Jitku podporovat v tom, co si přeje, a spokojenost bude na obou stranách.
A věřte mi, že ona má talent. Jsem sice laik, ale viděla jsem její kresby a jsou nádherné. Navíc, na tu školu berou jen dvacet lidí a ona byla v přijímacím řízení druhá nejlepší, což o něčem svědčí. K tomu obor, který si vybrala, není jen plácání barev štětcem na plátno. Naopak, počítače jsou dnes v kurzu, v žádný firmě bez nich už nedokážou fungovat a počítačová grafika, to je dost slibný obor.
Kromě toho, kdo říká, že pak Jitka nemůže pokračovat na vysoké škole?"
"No... já nevím."
"Mně je to jedno, ale nerozmýšlejte dlouho. Přece nechcete, aby s váma kvůli gymplu do smrti nemluvila, co?"
Jen přikývl.
"Až si to rozmyslíte, tak tamhle je." Ukázala na konec dlouhého stolu, kde Jitka tiše seděla schovaná za skly brýlí.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.