Vzpomínky, kapitola 4.

6. února 2015 v 19:46 | Romana |  Vzpomínky (příběh na pokračování)


Bylo to zvláštní, tedy pro ni - Annu, holku z velkoměsta.
Když procházela po chodbě domu, kde do nedávna bydlela, málo kdy se stalo, že by ji některý ze sousedů pozdravil. Zdravili jen ti, co bydleli hned ve vedlejších bytech; znala jejich příjemní, ale o tom, jaký vedou život, a o jejich problémech, nic netušila. Jak se jmenovali obyvatelé ze sousedních vchodů, také nevěděla.
A tady na malém městě, v ulici na jeho okraji, se lidé nejen zdravili, nýbrž i konverzovali. Nejprve z té výmluvnosti měla šok, avšak časem jí to přišlo milé. Pokud vyrazila do města na nákup, cestou si vždy s některým sousedem či sousedkou dobře popovídala. Někdo by jistě tvrdil, že ho to otravuje, ale ji ne. Ze začátku si sice říkala, že se lidé přátelí jen proto, aby zjistili, co je ta nová dívka zač, jenže zájem nepřešel. Mluvili dál a dál. Zdálo se to nereálné, až pohádkové, však byla to skutečnost. Milá skutečnost. A Anně to nevadilo, ba naopak - lidskost a dobrosrdečnost, co se v této ulici ukrývala, nesla sebou své kouzlo. Lidé k sobě měli blíž, pomáhali si a žili zde, jako veliká rodina. Někdo se do společného života zapojil více, jiný méně, ale začlenili se všichni.

Přestože nemusela, vstávala Anna každé ráno časně. Kam se jen poděly ty časy, kdy do noci pařila s kamarády, vracela se při rozbřesku a spala do odpoledne?
"Naštěstí jsou pryč," oddychla si.
Nazývala je "telecími léty" a kroutila nad nimi hlavou. Jak mohla být tak nezodpovědná... Hloupá a sobecká... Nyní se dívala na svou minulost s odstupem a otevřenýma očima. Uvědomovala si, kolik chyb udělala, že některých činů a rozhodnutí lituje a především, že vše prováděla za v podstatě jediným účelem - naštvat matku a možná jí i ublížit. Dnes velmi litovala. Jenomže minulost nezmění.
Naštvaně shodila z nočního stolku knihu, jako by ta mohla za její problémy, a rychle nemilé vzpomínky odehnala.
I dnes se Anna rozhodla vylézt z vyhřáté peřiny brzy. Proto nebylo divu, že se už o půl osmé přehrabovala v hlíně před domem. Nešťastná bojovala s plevelem, o němž si naivně myslela, že před několika dny zlikvidovala. Stačilo však, aby záhon zalila jedna průtrž mračen, a plevel se mezi květinami opět hojně šířil.
"Sakra!" klela tiše.
"To mi povídej..." ozval se nervózní hlas zpoza plotu.
Pozvedla zrak a až nyní si všimla mladého muže v tmavém obleku, bílé košili, s ležérně uvázanou kravatou a v polobotkách, stojícího jen kousek od ní. Delší vlasy elegantně sčesané dozadu, čerstvě oholená tvář. Jeho dokonalý vzhled rušila pouze roztěkanost. Poprvé viděla Jirku, věčně bezstarostného pohodáře, že nebyl ve své kůži, když mu naplánovala společné učení s Terezou, a podruhé nyní. Díky jeho upravenému vzhledu došlo Anně proč. "No jo, dnes je čtvrtek," konstatovala a vyšla na ulici.
"Právě..." Zapálil si cigaretu a přešlapoval na obrubníku.
"Jak se cítíš? Zvládneš to, ne?"
"Nevím. Nejsem si vůbec jistej. Za týden se nezvládne našprtat sto dvacet otázek nikdo, a jestli jo, tak já teda ani náhodou!"
"Mohlo to být jinak..."
"Hm... já vím, je to moje chyba... Terka mi strašně pomohla, jsem jí moc vděčnej, ale umím z každýho předmětu tak polovinu, což znamená, že moje šance jsou padesát na padesát."
"Budu ti držet palce, ať si vytáhneš otázky, které umíš."
"Dík." Nervozita z něj čišela. Se sklopenýma očima pokračoval: "Já... víš... jak jsem předtím blbě kecal... já... chtěl bych mít maturitu. Terka to udělala všechno na výbornou, jen s jednou dvojkou, půjde na vejšku a já... no... aspoň ta maturita... na vysokou těžko, už mají všechny po přijímačkách a..." odmlčel se.
Anna se v duchu podivila, jak se Jirkův lhostejný názor na jeho budoucnost za pouhý týden změnil. Najednou chtěl něco dokázat, někým být; měl snad i cíl.
"Není všem dnům konec. Teď po maturitě můžeš jít na jazykovou školu a za rok zkusíš vejšku," povzbuzovala ho.
"Hm... zní to hezky, ale záleží na dnešku. Přinejhorším v září."
"Hlavně, že už víš, že na tom záleží."
Zahanbeně, zároveň souhlasně, přikývl. "Nejradši bych se neviděl."
"Ať to dopadne jakkoli, určitě do zkoušky vložíš vše, co budeš moct."
"Jo, budu se snažit."
Pan Liška vyšel z vedlejšího domu, pozdravil Annu, a houkl na Jirku: "Je čas."
Jirka vzdychl, se zoufalstvím naposledy pohlédl na sousedku, která zvedla sevřené pěsti, a odcházel pomalým krokem, jako na popravu.
Anna se dívala za odjíždějícím autem a vzpomínala.

***

Toho rána opouštěla Marie byt časněji než obvykle, ještě měla v plánu zastávku na úřadě. Otevírajíc dveře, v rychlosti zvolala do bytu rutinní "ahoj", však najednou se zarazila. Zaslechla vzlyky. Zamířila k dceřině pokoji a zlehka zaklepala na dveře, odpovědí jí bylo opět zavzlykání. Pootevřela. "Aničko?"
"Mami..." zašeptala přes slzy dívka.
Matka usedla na postel vedle dcery. S nevolí se rozhlédla po pokoji, v němž se ukrývalo nemalé množství obrazů, kreseb a nákresů.
"Copak se děje?" zeptala se Anny.
"Bojím se..."
"Maturity?"
"Jo..."
"Holčičko, jsi šikovná. To bude dobré."
"Ale mami... obě víme, že jsem celé čtyři roky na školu kašlala, a stěží procházela se čtyřkama..."
"To, že jsi měla čtyřky, neznamená, že je budeš mít i na maturitním vysvědčení, nebo že neodmaturuješ vůbec. Jsi chytrá. Všimla jsem si, že se v posledních dnech pilně učíš. Věřím, že to zvládneš," řekla klidným hlasem a sevřela dceřinu ruku ve své dlani.
Anna zavřela oči a po tvářích se jí rozkutálely nové slzy.
Skutečně se studiu na střední škole příliš nevěnovala, zato kamarádům, večírkům, alkoholu a marihuaně ano. Nejednou se kvůli jejímu způsobu života s matkou pohádaly, leckdy se neshodly, často spolu dlouho nemluvily, chodily kolem sebe jako cizí a jejich kdysi téměř kamarádský vztah vymizel. A přesto, přes nelibost k ekonomii, dnes Anna zatoužila mít maturitu úspěšně za sebou, aby byla matka alespoň trochu spokojená.
"Mami, můžu tě o něco poprosit?"
"Samozřejmě."
"Jestli odmaturuju, přijdeš odpoledne na předávání vysvědčení?"
I matce se zaleskly oči. V pozvání už ani nedoufala. Ovšemže věděla, že dnes její dcera maturuje, a hned odpoledne je slavnostní předávání, ale Anna neprojevila jedinou známku toho, že by stála o matčinu přítomnost na této události. Až nyní.
"Přijdu," řekla s dojetím v hlase Marie.
Anna ji spontánně objala. Na citové projevy matky s dcerou si již dávno odvykly, leč v tom okamžiku byly obě ženy nesmírně šťastné.

***

Právě když si Anna dopřávala poobědní siestu se šálkem kávy, zaslechla, jak po ulici někdo utíká. Kroky se rychle přibližovaly. Najednou přistálo na dvorku sako a v mžiku vedle něj i Jirka, který bez problému přeskočil vjezdová vrata. Anna s hrnkem v ruce vstala a než se stačila optat na výsledek, ocitla se v Jirkově náruči. Vyzdvihl ji do vzduchu, točil s ní, křičel: "Mám to v kapse!" a vůbec mu nevadilo, že byli oba polití kávou a střepy šálku se rozlétly po zápraži. Ještě štěstí, že káva nebyla úplně horká.
Dívka se vymanila z náruče. "To je skvělý! Gratuluju! A jak?"
"Za třináct!" hulákal Jirka, radostně poskakoval a tancoval, jako malý kluk.
"Cože?"
"No za třináct! Dvě čtyřky, trojka a jedna dvojka," vysvětloval nadšeně.
"Jasně! Za třináct. Už mi to došlo!"
"Promiň."
"Proč?"
V zápětí chytil Jirka Anninu hlavu do rukou a vlepil jí pusu. "Za tohle!"
Než stačila reagovat, přeskočil opět vrata, utíkal o dům dál a sako nechal ležet v prachu dvora.

***

Paní Lesáková dorazila na předávání maturitního vysvědčení na poslední chvíli a bohužel na ni nezbyla žádná židle, proto stála až v zadní části sálu městského úřadu. Když pan starosta, ředitel školy a třídní učitelka třásli Anně rukou v gratulaci k úspěšně složeným zkouškám, Marie dojatě tleskala. Otřela si zvlhlé tváře a v duchu si říkala - konečně! Přeci jen dostala rozum.
Po rozdání všech vysvědčení se Anna prodrala k matce a znovu si padly do náruče.
"Jsem na tebe pyšná, Aničko."
"A jde se slavit!" zvolal spolužák ode dveří.
"Pojď, Anny!" pobízela ji kamarádka Simona.
"Hned!"
Dívka se otočila zpět k matce.
"Jen běž," odpověděla Marie smířlivě na nevyslovenou otázku. Protesty proti dceřině řádění byly bezúčelné.
"Děkuju, žeš přišla!"
"Ráda jsem tě tam nahoře viděla, jsem na tebe hrdá!... A Aničko, ještě než mi utečeš, mám ti vyřídit od manažera pobočky, že pro tebe máme místo na přepážce."
Annin nadšený výraz ztuhl. "Ale mami.. já... já tohle nechci," oznámila upřímně. "Mám svoje plány. Chci malovat."
Strnulá Marie se nevzmohla na reakci, výraz jejího obličeje přešel z pýchy ve zklamání. Naděje, která v ní od rána rostla, ve vteřině pohasla.
Matka s dcerou si hleděly do očí a věděly, že tohle je konec.

***


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.