Vzpomínky, kapitola 3.

1. února 2015 v 19:27 | Romana |  Vzpomínky (příběh na pokračování)


***

Marie Lesáková byla v podstatě obyčejnou ženou. Měla stálé zaměstnání úřednice v bance, kde si ji pochvalovali, jako schopnou pracovnici, která plní zadané úkoly a cíle na výbornou; dokonce několikrát získala ocenění pobočkového zaměstnance roku. Avšak její soukromý život tak perfektní nebyl. Vždy si přála mít milujícího manžela a velkou spokojenou rodinu, o niž se bude s radostí starat. A tato touha se jí téměř vyplnila. Potkala skvělého muže, Ivo Lesáka, vzplála mezi nimi láska, vzali se a brzy se jim narodila holčička Anička. Marie měla vše; v tu chvíli byla nejšťastnější ženou na světě a věřila, že to takhle bude napořád.
Brzy se její život převrátil. Ivo, povoláním architekt, dostal jedinečnou příležitost práce v zahraničí. Takovou, jež se neodmítá, a za Mariiny podpory, která tehdy netušila, jaké změny přijdou, odcestoval. Bývala by jela s ním, ale s miminkem raději zůstala v klidu domova. Ivova kariéra se úspěšně rozjela a domů se v podstatě už nikdy nevrátil.
Sen se zhroutil, jako domeček z karet. Zklamaná Marie se dlouho smiřovala s faktem, že velkou rodinu mít nebude, a že přišla o manžela, byť dle papíru byla stále vdaná. Když časem na ztracené manželství rezignovala, věnovala svou veškerou lásku výhradně dceři. V práci se snažila a pilně ji vykonávala především proto, aby o ni nepřišla. Netoužila být závislá. Ivo ji nechal samotnou, pročež se zařekla, že zvládne uživit i vychovat dceru zcela sama, a veškeré finance, které architekt posílal, spořila Anně do budoucna. Pracovala na sobě nejen v zaměstnání, ale i v domácnosti byla pilnou hospodyní, a v pozici matky také zářila. Dychtila být naprosto dokonalá, až málem zapomněla, že dokonalý nikdy nikdo nebude. Nechala se svým perfekcionismem unést tak, že plánovala dceři život dle sebe, nehledě na její přání, hlavně aby jí Anna neutekla, stejně jako manžel. Myslela, že je to tak správné...

Marie stála v koupelně před zrcadlem a fénovala si vlasy. Ode dveří se ozval zvonek. Nevěnovala mu pozornost a pokračovala v česání. Crrrr. Znovu a znovu, až zvonek drnčel v jednolitém nepříjemném tónu, dokud neodložila vysoušeč a nešla odemknout.
Jen, co dveře otevřela, sesypala se jí do náruče Anna. Stěží ji udržela, proto ji opatrně usadila do chodby bytu. Přede dveřmi sebrala z podlahy dceřiny klíče, a hbitě zavřela, aby zabránila sousedům, vyčuhujícím z bytů, shlédnout následnou scénu. Ve chvilce ležela Anna na zemi a zvracela na dlaždice. Marie dceru popadla a odtáhla na toaletu, kde jí držela hlavu nad záchodem, a rychle smotávala zašpiněné vlasy. Alkoholový odér smíchaný s pachem žaludečních šťáv byl neúnosný, přesto Marie vydržela. Matka musí zvládnout vše při péči o dítě, říkala si. Jakmile nejhorší pominulo, dovlekla Annu do koupelny, svlékla ji, umyla a dala v pokoji spát. Vše trvalo dlouho a šlo obtížně. Anna, nebyla schopná slova, jen cosi mumlala, a stěží stála na nohou, spíš jen na matce visela a neustále jí padala.
Tu noc Marie nespala. Pořád chodila Annu kontrolovat, jestli v pořádku dýchá a zda se nenaskytne důvod pro zavolání záchranné služby; bála se, jestli dcera nemá otravu krve. Seděla vedle její postele a ptala se sama sebe: proč to Anna udělala? Jak je možné, že se můj patnáctiletý andílek mohl opít do němoty? Dnes měli žáci deváté třídy rozlučku a Marii bylo jasné, že i když ještě nesmějí pít, tak se na party alkohol jistě objeví. Proto dceru nabádala, ať se chová slušně, alkoholem si třeba jen připije, a víc ať raději nezkouší. Anna měla nakázáno přijít domů nejpozději v deset večer; dorazila však už v sedm a namol. Proč? Ptala se stále dokola matka. Vždy jsem ji přece vedla správným směrem...

Ráno se Anna probudila s příšernou kocovinou. Doposud ji nezažila a hned se proklínala, že se včera opila. Hlava třeštila, žaludek na vodě, pokojíček se stále trošku houpal. Náhle vystartovala na toaletu a opět zvracela. Nebylo již co, ale reflex vyhrával. Po chvíli se zvedla a zjistila, že jí v zádech stojí matka:"Jak ti je, Aničko?"ptala se starostlivě.
"Jak mi asi tak může bejt?! Zle a neříkej mi Aničko!" odpověděla nevrle, spláchla a přemístila se do koupelny. Vůbec ji nenapadlo poděkovat matce za včerejší péči. Asi si skoro nic nepamatovala, nebo možná jen nechtěla.
Matka její hrubost přešla. "Uvařila jsem ti česnečku, pořádně silnou, to prý při kocovině pomáhá."
Anna vyplivla zubní pastu: "Zbláznila ses? Stačí mi slyšet slovo česnečka a zvedá se mi kufr. Natož ji jíst."
"Ne, nezbláznila jsem se. Myslím to s tebou dobře. Vždycky jsem myslela. Dokonce i včera, když jsem tě varovala, ať nepiješ!"
"Ale mami... každej se občas napije."
"Ano, jenže tobě je patnáct, takže máš na pití dost času."
"Takže máš na pití dost času..." opakovala teatrálně a opláchla si obličej.
"Ty si ze mě budeš utahovat?!"
"Copak, nelíbí se ti to?"
Překvapená Marie chytla dceru za paži. "Takhle se ke mně chovat nebudeš! Budeš..."
"Co? Co budu? Jako ty? Vždyť vůbec nežiješ. Seš jenom v práci nebo doma a hraješ si na dokonalou a ze mě se snažíš dělat to samý!" křičela a vytrhla se matce ze sevření. "Žere tě, že jsi dovolila tátovi odejít! Myslíš si, že to byla chyba, a proto mi zakazuješ moje přání, abych taky neutekla. Vůbec tě nezajímá, co chci! Nepodporuješ mě! Mně to je ale už jedno. Vyhrála jsi, jdu na ekonomku - můžeš bejt spokojená! Ale to je to poslední, co udělám podle tebe. Dál už nebudu poslouchat žádné příkazy! Nejsem tvoje loutka! Nechci žít stereotypem a být ubohá úřednice!"
Ta slova Marii hluboce zabolela a neskousla je. Vrazila nevděčné dceři facku, až se Anna zakymácela. Nastalo ticho. Jedna druhé se dívala do očí. Obě zalitovaly. Marie, že doposud dceru neuhodila, bála se, že to přehnala, a Anna, že matku velmi urazila. Přesto se, ve své pubertální prchlivosti a tvrdohlavosti, neomluvila, tiše vyklidila bitevní pole a zavřela se v pokoji.


***


Jednoho rána vyrazila Anna do města a z květinářství si přinesla několik letniček, zahradnické nůžky a motyčku. Prodejna nebyla za rohem, nýbrž celkem z ruky, ostatně jako všechny místní obchody. A tak, jakmile dívka dorazila zpět domů, uvařila kávu, s hrnkem se usadila k záhonku před domem, záda opřela o zeď, a v duchu se tajně pyšnila, že ušla pěkný lán cesty bez hole.
Hřející slunce předpovídalo brzký příchod léta. Vydržela by v teple paprsků sedět celý den, ale záhy se sehnula nad všudypřítomný plevel, s nímž boj za jedno dopoledne pravděpodobně nevyhraje.
Z ničeho nic se vedle ní objevil Jirka. "Ahoj," zdravil a usadil se.
"Čau."
"Zvelebuješ, zvelebuješ?"
"Ano. Pár kytiček neuškodí. Chci to tady mít hezké."
"To ti chválím." Pokyvoval hlavou, zatímco smotával papírek.
"Jirko, neměl by ses spíš učit?"
"Neboj, to dávám..." pravil sebejistým hlasem a potáhl ze žiletky, kterou následně podal Anně. "Dáš si?"
"Ne. Trávu nekouřím."
"Hm... slušňačka, jo?"
"Jo, asi jo... ale hlavně nechci, aby mi cokoliv ovlivňovalo mysl," řekla rázně a pomyslela si: už nikdy víc!
"Dobře, dobře..." odkýval Jirka její názor.
"Kdyže máš tu maturitu?"
"Až ve čtvrtek."
"Za necelý týden... A učebnice jsi naposledy viděl kdy?"
"To už je hodně dávno..." pobaveně se usmál a znovu natáhl do plic.
"Takže ti je maturita úplně ukradená..." konstatovala.
Jirka vstal. "Co všichni máte? Táta furt maturita sem... maturita tam... ségra dělá chytrou a sama si školu neumí pořešit... ty do mě reješ..." Rukama mával kolem sebe a oči obracel v sloup.
"Maturita je ale dnes docela důležitá."
"To už jsem slyšel a hodně krát."
"Asi to má nějaký důvod. Nemyslíš?"
"Hele ty sama jsi studovala něco, co jsi nechtěla. Proč bych já měl dělat něco, co nechci? Mně je jedno, že nebudu mít maturitu. Můžu dělat spoustu jinejch věcí."
"Co třeba?" vložil se do jejich hovoru cizí hlas. Za vrátky stála dívka, na vodítku psa, a se zájmem hleděla na Jirku.
"A...ahoj," zadrhl se.
"Ahoj," odpověděla spíše směrem k Anně a hned se představovala. "Já jsem Tereza."
"Anna, těší mě."
"Jsem tady z ulice, ten zelený dům, tamhle."
Anna přikývla. "Ještě jsem tě tady neviděla."
"Jsem teď pořád zalezlá. Učím se."
"Taky svaťák?"
"Přesně tak. Co teda budeš dělat s gymplem, navíc bez maturity?" otočila se na Jirku.
"No... já... víš..."
Anně pobaveně cukaly koutky nad náhlou Jirkovou změnou v chování. Velmi dobře vytušila, odkud vítr vane. Očividně měl o Terezu zájem a za slova, která z něj před chvilkou vyšla, by si jistě nyní nejradši nafackoval.
Tereza myslela svou otázku vážně a na jeho koktání reagovala: "Ano, vím. A je to docela škoda..." I Tereza by měla o Jirku asi zájem. Oči jí při pohledu na něj zářily, ale jeho postoj ji moc netěšil, přivítala by trochu zanícení.
V ulici zastavila autoškola. "Ahoj mládeži, dobrý den Anno," zvolal pan Liška, hned jak vystoupil.
Jirka pohotově odhodil zhaslý nedopalek marihuany na dvorek. Anně opět vyskočil na rtech pobavený úsměv, kdežto Tereza s povzdechem povytáhla obočí a obrátila svou pozornost k přicházejícímu sousedovi.
"Kdy máš zkoušky, Terko?" ptal se pan Liška.
"Jdu v pondělí."
"To je už brzy. Jirka má čas do čtvrtka, jenže si myslím, že to fláká. Moc se neučíš, viď?"
"Náhodou... učím se."
"To je pravda," řekla Anna. "Zrovinka se tady Terky ptal, jestli by mu nepomohla a neučila by se s ním."
Tereza i Jirka se na ni překvapeně podívali.
"No... teda... jestli by ti to nevadilo...?" tázal se Jirka Terezy.
"Nevadilo. Bude to fajn!" reagovala pohotově, když ji došlo, jakou příležitost jí Anna poskytla a poděkovala nenápadným úsměvem. Anna dobře vytušila, že sympatie jsou oboustranné.
"Super," přikyvoval Jirka. "Kdy se sejdeme?"
"Nevím. A u vás nebo u nás?"
"Klidně přijď k nám, Terezko," odpověděl za Jirku pan Liška.
"Jasně. Vyvenčím Ajdu a za hoďku se stavím."
"Za hodinu?" ptal se zděšeně Jirka.
"Nemůžeš?"
"Jo, můžu. Prima," souhlasil a sotva se Tereza ztratila z dohledu, vystřelil domů rychlostí blesku. Pan Liška jen zakroutil hlavou a věnoval se Anně. "Zahradničíte?"
"Ano. Musím to dát trošku do kupy."
"Budete mít hodně práce. Domek i pozemek ležely dlouho ladem. Ale moc hezky to zrekonstruovali. Byla to ruina..."
"To mi povídejte."
"Nechcete s něčím pomoct?"
"Děkuju, ale ne. Chci si to tu upravit sama."
"Dobře...Ale kdyby třeba... No, jsme hned vedle."
"Fajn... Možná bych si pak půjčila nějaké zahradní nářadí. Nic nemám, jen tohle..." Ukázala na motyčku. "A bez rýče se s pampeliškami asi nepoperu."
"Určitě. Kdykoli se stavte."
"Tak jo. Díky." Usmála se.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.