Vzpomínky, kapitola 2.

28. ledna 2015 v 10:49 | Romana |  Vzpomínky (příběh na pokračování)

Annin klidný spánek vyrušilo zvonění a ne ledajaké. Pořídila si k vchodu kovový zvon a jeho hlas se rozléhal do širokého okolí. Pokud ji dokázal probudit v zadním pokoji, co na jeho hlasitost řeknou chudáci sousedé? Pomyslela si. Převalila se na druhý bok a zkontrolovala čas. Sedm. Kdo to může být? Včera přijela a už má návštěvu? To je divné. Ať je to kdokoli, odejede, pokud neotevře.
Z vyhřáté peřiny se jí nechtělo vylézt, jenže zvonění neustávalo, spíš se stupňovalo. Něco se muselo stát! Proběhlo Anně hlavou. Jinak si naléhavost zvonu nedokázala vysvětlit. Vstala, stáhla rozcuchané vlasy do culíku a ve spacím úboru - vytahaném tričku a pyžamových kalhotách - vyšla bosa na zápraž, kam dopadaly první ranní sluneční paprsky. Zhluboka se nadechla svěžího vzduchu. Nádhera! Toto doposud ve městě nepoznala.
Před vrátky stál plešatý obtloustlý chlápek a ihned jízlivě spustil: "No to je dost, že jste vylezla! Slečinka Lesáková, že jo?"
"Ano... to jsem já," odpověděla nevrle na křiklouna.
"Tak tam nestůjte a pojďte mi otevřít!"
"Proč?"
"Dámo, chcete kuchyň nebo ne?" optal se, složil ruce na hrudi a pohled stočil k dodávce s nápisem Truhlář Ševčík stojící na cestě před domem, jíž si doposud nevšimla.
Ihned jí svitlo.
"Moment," odpověděla a zalezla do domu.
V duchu nadávala na otcovu adresu!
"Tatí! Proč jsi mi neřekl, že truhlář přiveze kuchyň už dneska?!" láteřila do telefonu během převlékání.
"Ahoj! Ono už je pondělí? Zapomněl jsem. Nezlob se. Mám toho tolik na starost, že..."
Opět se ozval zvon a Anna začala přemýšlet, zda jeho koupě byl dobrý nápad.
"Dobře, dobře. Já vím," nervózně přerušila otce v hovoru. "Jdu otevřít. Akorát nevím, jak tam tu linku sestaví. Včera jsme nestihli vše vybalit a v kuchyni je bordel, jako v tanku."
"Vždyť ty si poradíš, Aničko, a všechno zvládneš. Za hodinu odlétám, musím taky jít. Tak to tam vyřiď a měj se zatím hezky."
"Ty taky tati a dík za toho truhláře!"
"Rádo se stalo."
Ševčík nervózně přešlapoval před domem. "Tak co bude?" spustil, jakmile se objevila. Nazula tenisky a vyrazila za ním k dodávce obhlídnout linku.
"Moc nekoukejte. Musíte mi pomoct, jsem na to dneska sám a přece to nebudu tahat jen já, je to vaše kuchyň!" pokračoval dál svým kousavým tónem a dívka lapala po dechu. Kde je to slavné heslo: náš zákazník, náš pán? Nechtěla se však po ránu pouštět do hádky, navíc s prvním místním obyvatelem, kterého potkala, a tak jen zarytě mlčela, poslouchala jeho pokyny, odnášela jednotlivé kusy linky na zápraž, či do chodby, a přemýšlela, jak to narychlo v kuchyni uspořádat.
Ve vjezdu sousedního domu se otevřela vrata a z nich vyjela Fabie, na střeše cedulku autoškola. Anna se v duchu ušklíbla. Paráda! Paradox? Ona neřídí a bydlí vedle učitele autoškoly. Ten vykoukl z okýnka, pozdravil a mávnul směrem k jeho domu s poznámkou: "Houkněte na syna, on vám pomůže. Jirko!" křikl a odjel.
Zakroutila hlavou v nesouhlase. Soused se musel zbláznit. Přeci nepůjde nezvaná do cizího domu a nebude nahánět, bůh ví koho, ať jde pracovat? Co by si o ní pomyslel? Není přeci neschopná! A je tu truhlář, jeho síla postačí.
Popadla další kus nábytku a jen co se otočila, stál jí v zádech mladý kluk. Sotva ji uviděl, změnil se jeho kyselý výraz na rozčarovaný úsměv následovaný slovy: "Ahoj, já jsem Jirka!"
"Anna. Těší mě," odpovídala.
Rovnou si tykali. Věkový rozdíl byl minimální a nadchnul především jeho - okouzlení z nové sousedky neutajil.
Skvělé! Pomyslela si Anna. Já zrovinka potřebuju někoho fascinovat, v teplákách a s ptačím hnízdem na hlavě. Před rokem bych možná i já projevila trošku zanícení, ale dnes?
Zarazila se. Dnes si ho také prohlížela!
Několik měsíců se nepodívala na opačné pohlaví, jenže Jirka byl pěkný kluk. Vysoká sportovní postava, tmavé delší vlasy schované pod kšiltovkou a krásné, však podezřele zúžené, oči. Jakmile kolem neprošel, hned jí jeho vůně prozradila proč. Marihuana. Nijak se nad tím však nepozastavila. Znala spoustu lidí, co kouří trávu a sama si také dříve s radostí dala brko.
Jirka byl skutečně hezký kluk. A Anna, sotva jí došlo, jak nevhodné je myslet na nového souseda, zahnala hříšné myšlenky a rovněž se věnovala práci. Již nemohla a hlavně nechtěla nahánět partnery jako dřív. Nechtěla žít, jako kdysi a netoužila být tou, jíž bývala. Ne, že by muže střídala jako ponožky, to ani náhodou, ale ráda flirtovala a pokud se flirt někdy zvrhl i jinam...
Dnes by se koketovat s muži styděla a stejně by nenašla odvahu. Každý by bezpochyby raději utekl, kdyby ji viděl byť jen ve spodním prádle, takže nemělo cenu se o něco snažit anebo jen pomýšlet.
Zanedlouho se objevila Jirkova sestra. Asi tak patnáctiletá dívka menšího vzrůstu, havraní vlasy střižené na mikádo a na nose sluneční brýle.
"Dobrý den," zdravila slušně.
"Ahoj, já jsem Anna, tykej mi."
"Ahoj, Jitka" špitla a obrátila se na bratra. "Potřebuju poradit, jak mám...."
"Tys' mu to ještě neřekla? Měla jsi na to dva měsíce..." zvýšil Jirka hlas a následný rozhovor se nedal přeslechnout.
"Když já se bojím," odpověděla.
"Chápu. Ale neboj, to bude v poho... Já mám taky hrůzu z toho, co se stane, když neudělám maturitu... Ale myslím, že když tátovi řekneš, na jakou školu chceš jít a že tě přijali, tak ti to odsouhlasí... Jenže když se nepřiznáš, tak na grafiku nepůjdeš..."
Maturita, přijímačky na střední školu - jejich věk odhadla Anna celkem dobře.
"Já vím. Ale když mu řeknu, že jsem byla na přijímačkách na uměleckou školu místo na gympl, tak mě přerazí."
Anna se v duchu zasmála - viděla v duchu sebe a mámu při podobné debatě. Nemožní přísní rodiče, co mermomocí chtějí mít z dítěte tohle, nebo tamto, neposlouchají názor potomka a nepřijímají žádné kompromisy, či ústupky.
"Maluješ?" vložila se do jejich hovoru.
"Ano," pípla Jitka.
"Já taky," prohodila Anna jen tak mimochodem.
"Vážně?" chytla se Jitka. "Taky jsi chodila na uměleckou školu?"
"Ne. Chodila jsem na ekonomku, tak jak si přála máma."
"Takže paní ekonomka?" ptal se Jirka.
"Ne, od maturity jsem se k tomu nedostala a ani nechci."
"A co děláš?"
"Vždyť to povídám - maluju."
"Takže umění tě v pohodě uživí..." konstatoval Jirka a obrátil se k sestře: "No vidíš, táta pořád tvrdí, že by sis nevydělala a tady máš důkaz, že jo..." Mávnul rukou k Anně, šťouchl sestru do ramene a odešel pomáhat truhláři. Anna se však zarazila.
"Maluješ teda obrazy?" vyzvídala Jitka.
"Ano, už od základní školy."
"Takže jsi malířka..." řekla s obdivem.
"Ne tak docela. Neměla jsem nikdy žádnou výstavu..."
"Ale živíš se s tím...?"
"Vlastně ani ne, nic jsem neprodala. Žiju z tátových peněz a nevím, jestli by mě malování uživilo," sdělila Anna pravdu.
"Hm..." posmutněla Jitka.
"A co přesně chceš studovat?"
"Počítačovou grafiku."
"To je ale úplně něco jiného! Jako počítačová grafička se určitě neztratíš. Tito zaměstnanci jsou dnes vyhledávaní a dobře placení."
"Taky si myslím, ale táta to nechápe..."
"On to pochopí."
"Myslíš?"
"No... na něco přijdeme," usmála se Anna.
"Tak jo! Můžu taky pomáhat?"
"Určitě. Bud ráda. Pojď, pomůžeš mi vystěhovat kuchyň?"
"Jasně!"
"Akorát... nemáte jít náhodou do školy?"
"Ne, já jsem oficiálně nemocná. Byla jsem na operaci očí, proto ty tmavé brýle. Brácha má svaťák a moc se neučí. Upřímně, docela se bojím, že maturitu neudělá, ale před tátou hraje, že celý den leží v knihách. Je pitomej..." Jitka pravděpodobně obrátila oči v sloup, ale to Anna přes černé brýle neviděla.
Doktoři říkali, že se Anna brzy zotaví úplně a nebyli daleko od pravdy. Přesto však nyní byla ráda, že jí sousedé pomohli, přeci jen ji fyzická práce ještě dost unavovala. Přemístit přepravky s nádobím do obýváku a naházet pytle s oblečením od ložnice šlo rychle a sotva o něco později vstoupily dívky do pracovny, Jitka na několik sekund oněměla překvapením.
"Nádhera," vydechla. "To se skutečně krása! Jé Eiffelovka, Beatlesáci, Orloj a tamhle ty ruce, ty detaily! Je to perfektní!"
Annu těšilo její nadšení. "Je to skvělé odreagování!"
Skvěle? Dřív možná ano... V posledním roce jí během této práce vždy zahltily mysl vzpomínky na minulost, což se promítlo i v obrazech. Dlouho proto nemalovala, pouze občas; malování jí bylo spíše trápením než radostí. Teď a tady to ovšem změní!
Jitka vyzvídala dále: "Máma musela teda nakonec rezignovat, že ekonomika nebude, co?"
"Hm."
"A líbí se jí tvá tvorba?"
"Nevím."
"Nemluvíte o tom?"
"Neschvalovala to a tak jsme o tom nemluvily."
"A teď? Co na to říká? Taková krása ji určitě obměkčí."
"Víš, ráda bych jí své obrazy ukázala. Nikdy je neviděla, ale... před rokem zemřela."
"Aha... promiň."
Anna nad tím pouze mávla rukou, pohlédla z okna a ruce složila na prsa, aby zamaskovala jejich třas; kámen v krku, slzy na krajíčku, sevřený žaludek.
"Naše máma taky umřela. Už je to dlouho... Byla nemocná."
Anna s reakcí chvíli zaváhala, poté tiše vyslovila: "Moje taky." A to byla pravda, leč...

"Jste doma?" ozvalo od vstupních dveří kolem poledne.
"Ano, tady jsem," odpověděla Anna a vyběhla se podívat, kdo jí do domu leze bez zvonění!
"Jé, dobrý den," zdravila.
"Dobrý den. Liška, těší mě," představil se soused autoškolák.
"Anna Lesáková."
"Jdu si pro ty své dětičky. Ne, že by mě netěšilo, že jsou hodní, pomáhají vám a přátelí se, ale mají také své povinnosti. Ty jsi nemocná, pokud vím a máš vařit oběd, a ty za týden maturuješ!"
"Jasně tati... vždyť už máme hotovo..." odpověděl Jirka.
Skutečně, kuchyně již vypadala jako kuchyně. Vlevo stála linka do tvaru 'U' a proti dveřím pod oknem i rohová lavice se stolem a dvěma židlemi. Anna netušila, že otec objednal i jídelní sestavu a velmi ji to potěšilo.
Pan Liška byl vysoký stejně, jako jeho syn. Vlasy prořídlé, sem tam šediny, vrásky na čele; oči plné starostí, ale zářily i dobrem. Kapka pedantství v něm zajisté byla; musela být, jestliže byl na výchovu dětí sám; ale jinak se zdál Anně milý. Určitě z něj děti nemusely mít takové obavy, jak se zdálo.
Sousedé odešli. Anna doplatila truhláři zbytek ceny kuchyně; otec složil zálohu, bude se s ním muset vyrovnat, anebo se nějak revanšovat. Teď už by měla být skutečně samostatná, trošku se snažit a nezneužívat finanční výhody.
Odpoledne usedla do pracovny a po dlouhé odmlce se pustila do nového obrazu. Jitka jí svým nadšením dodala energii a Anně šla malba od ruky.
Půjde to, všechno půjde. Radovala se v duchu.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.