Vzpomínky, kapitola 1.

26. ledna 2015 v 12:18 | Romana |  Vzpomínky (příběh na pokračování)

Ze dveří luxusního bytového domu vyšla na první pohled nenápadná osoba. Člověk by si jí ani nevšiml, avšak její mladá tvář, v kombinaci s holí v ruce, upoutala pozornost každého. Žena, vlastně ještě dívka, stála opřená o zábradlí a pozorovala okolí. Budovy, ulice, parky, součást jejího dosavadního života, byly pro ni šedé, nic neříkající. Město, kde od mala bydlela, radovala se ze života a užívala si ho naplno, jako by se před časem propadlo do temnoty. Ani zářivá barva zapadajícího slunce to nedokázala změnit. Kdysi milovala toto prostředí, jeho energii a ruch. Až do oné osudné noci. Poté vše zčernalo a s každým novým ránem, s každou vteřinou, ztrácelo svůj význam. To, co jí dříve přišlo skvělé, bylo dnes malicherné, směšné.
Pomalejším krokem vyrazila dívka k centru města. Zdraví se jí den ode dne zlepšovalo, občas vyšla už i bez hole, ale dnes byla naplánovaná cesta delší, a tak si musela nenáviděný doplněk vzít s sebou. Navíc ji začal pobolívat kyčelní kloub, z čehož dívka usoudila, že se mění tlak a přijde změna počasí. Po chvíli byla za hůl opravdu ráda, cesta se začala zvedat do kopce a nyní jí hůl dobře posloužila.
"Potvoro!" proklela nechtěnou kamarádku.
Na náměstí se zastavila před vyhlášenou restaurací, kde se již přes rok neukázala. Zrovna, když chtěla vejít, ozvalo se na druhém konci placu:
"Anno?! Ahoj!"
Dívka se otočila za známým hlasem, na rtech jí vyskočil nenápadný úsměv a zamávala v odpověď. Než její někdejší kamarádka Simona s bandou asi osmi hlučných lidí přešla náměstí, snažila se dívka schovat hůl za záda.
"Ahoj," zdravila opětovně Simona a prudce Annu objala, ta zavrávorala a hůl jí vypadla z ruky. Celá parta utichla.
"Promiň," omlouvala se Simona, hbitě hůl zvedla a podala ji Anně.
"To je v pohodě," usmála se a uhnula pohledem.
Obě dívky byly na rozpacích.
"No... a jak se máš?" tázala se Simona.
"Jo... dobrý..."
"Tak to je fajn...no... um... nešla bys...?" Simona větu nedokončila. Vlastně z ní otázka vylétla jen proto, aby nenastalo trapné ticho. Jenže právě tato slova ticho vyvolala. Co by asi tak dívka o holi dělala na sobotní party v klubu? Dříve tam byla pečená vařená, ale teď?
Anna po chvilce odpověděla: "Ne, nemůžu. Jdu..." otočila se a ukázala na restauraci.
"Aha, někdo na tebe čeká."
"Ano," lhala.
"Dobře, nebudeme tě zdržovat. Měj se hezky."
"Díky, ty taky. Užijte si večer."
Parta odcházela směrem ke klubu. Ještě než za sebou Anna zavřela dveře restaurace, zaslechla: "Zbláznila ses? Co bysme s ní asi tak dělali?" soptil jeden.
"Jo, mrzák na pařbě..." přidal se další a předváděl zkroucenou kulhající osobu. Následoval výbuch smíchu.
Dívce se zaleskly oči.
"Ledaže by za nás zase platila!"
Ano, na placení účtů jim Anna byla dobrá. Tenkrát jí to nevadilo. Byla slepá. Myslela si, že jsou to kamarádi a placení za ně se stalo samozřejmostí. Nyní si však uvědomovala, jak ji využívali. Hráli si na přátele jen kvůli penězům, kterých měla díky otci dost; jenže po té nehodě se k ní otočili zády, byla pro ně pouze mrzákem. Ničím víc. Simona se za ní sice stavila v nemocnici, ale jenom jednou, asi z lítosti, a teď kamarádství jen hrála. Alespoň to Anně přišlo jako přetvářka, protože kdyby byla skutečná kamarádka, našla by si chvíli času. Třeba jen na hrnek kafe.
Vstoupila, zavřela rychle dveře a rozhlédla se po místnosti. Cedulka na stole vpravo pod oknem hlásala rezervaci.
"Dobrý večer. Ano, je připraven pro vás, slečno Lesáková," promluvil starší číšník, který se z ničeho nic objevil vedle dívky.
"Dobrý večer, Richarde."
"Mohu vám pomoci?" ptal se číšník, bez čekání na odpověď jí vypomohl sundat kabát a doprovodil ji ke stolu.
"Veltlínské zelené, pozdní sběr," prezentoval víno, jež si zde s matkou Anna dávala.
"Ne, děkuji, nepiju."
"Přinesu tedy nápojový lístek."
"To nemusíte, dám si jen vodu a roastbeef."
"Ano, jako vždy." Přikývl s úsměvem a vzdálil se.
Anna s matkou byla v restauraci váženými hosty, a přestože sem již dlouho nezavítaly, personál si dobře pamatoval, co si s oblibou dávají. Dnes tu však seděla Anna sama a zaměstnanci restaurace věděli, že již nikdy nebude mít matčin doprovod. Taktně však nepoložili jedinou nevhodnou otázku, či náznak, aby Annu neurazili. Večeře proběhla s veškerou pozorností, až si Anna pomyslela, že si ji nezaslouží. Kdysi byla pyšná a na zdejší personál občas i hrubá. Jak jen byla zaslepená...
Noc padla na město dávno před Anniným příchodem domů. Záře lamp z ulice postačila, rozsvítila až v koupelně. Po horké sprše přešla do pokojíku. Zvuky jejích kroků se rozléhaly prázdným bytem. Sedla si na karimatku, zabalila se do spacího pytle, opřela se o zeď a přemýšlela.
Dlouho odolávala a snažila se bojovat s nadějí, že snad bude lépe. Jenže přes veškeré úsilí již nedokázala vzdorovat vzpomínkám, které se jí draly do mysli ze všech stran; především ji ničilo svědomí a nekončící boje s ním byly velmi obtížné. Poté, co jí to fyzický stav dovolil, zůstávala jediná možnost - změna. Úplná změna.
Zítřejším dnem se z dobrých i špatných událostí stane minulost. Kapitola skončí. Zůstanou jen vzpomínky. A budoucnost? Ta se ukrývala ve hvězdách. A Anna se na ni moc těšila.

Šedý obraz velkoměsta za sklem, i kapky, ve kterých se následujícího rána rozpíjel, již přestala sledovat. Vnímala pouze šum deště, hleděla do prázdna, lehce se ztrácela ve změti svých myšlenek a rekapitulovala nedávno prožité chvilky a změny, které následně přišly.
Kdyby se neozval zvonek u dveří, brzy by ji opět přepadla úzkost a pláč, ale teď jen zhluboka vzdychla a šla otevřít.
"Dobrý den slečno Lesáková!" zdravil Annu realitní makléř a následně i noví majitelé jejího bytu.
"Počasí se nám dnes nevyvedlo," pokračoval makléř.
"Hlavní je, že se vydařila koupě," liboval si muž.
"Konečně budeme ve svém!" švitořila nadšeně jeho paní, dívenka mladá stejně jako Anna. Objala svého muže a ten jí blaženě pohladil bříško. Párkrát je Anna během prodeje viděla, ale až dnes si všimla, že paní je těhotná. Ani ve snu ji nikdy nenapadlo, že by ona sama mohla být těhotná dříve jak ve dvaceti osmi letech a nyní, ve věku jednadvaceti, tu stála a tiše záviděla mladému manželskému páru radost a spokojenost. Co víc si přát? Co je důležitější? V duchu doufala a i věřila, že třeba jednou bude také takhle šťastná.
Sepsali předávací protokol. Anna se naposledy rozhlédla po bývalém domově, vzala batoh se spacákem a karimatkou, hůl, odevzdala klíče, rozloučila se a vyrazila vstříc nové životné éře.
Venku doslova lilo. Dívka se schovávala ve vchodu, dokud před ním nezastavilo auto. Z něj vystoupil pohledný muž, vyběhl schody a s kapkou nervozity Annu objal. Byl to její otec, architekt, který svou dceru a její matku málokdy navštěvoval. Celé týdny či měsíce trávil v zahraničí a jen párkrát do roka se stavil doma; povětšinou na dceřiny narozeniny a o vánočních svátcích. Svou nepřítomnost se snažil kompenzovat penězi, ale ty na vybudování rodinných vztahů nestačí. Jako malá holčička se Anna na otce těšila a jeho přítomnost si užívala, až později pochopila, že domů jezdí spíše z povinnosti, než jen tak pro radost. Proto nebylo divu, když byl otec ze setkání nervózní a ani Anna se v jeho náruči necítila zcela ve své kůži. Avšak v rámci rodinných poměrů, toto malé gesto překonali oba s důstojností.
"Tak jdeme na to," zaníceně pravil architekt a mířil do hloubky domu.
"Už je to vyřízené."
"Aha..." překvapeně se podíval na hodiny. "Letadlo přistálo na čas, ale... jedu pozdě. Promiň."
"Nevadí. Zvládla jsem to," usmála se.
"Taky jsi moje šikovná dospělá dceruška!" pyšnil se komediálně a cvrnknul ji do nosu.
Ano, to je celý on, pomyslela si Anna. Práci bere smrtelně vážně a umí se v ní dobře prosadit, ale rodina...? Legrácky, legrácky, jenže jakmile se děje něco vážného a má řešit nastalý problém, raději od něj utíká a výmluvou mu je jak jinak než práce. Faktem však bylo, že poté co se Anna rozhodla přestěhovat a našla si na internetu i dům, ujal se žezla ohledně koupě a rekonstrukce.
Rychle přeběhli k autu. Gentlemansky otevřel dceři dveře u spolujezdce a s údivem převzal její zavazadlo, které uložil do kufru. Hned co nastartoval, ptal se, cože to jest za krosnu.
"Stěhovací firma odvezla nábytek a všechny věci už včera a někam jsem se na noc uložit musela. Karimatka a spacák mi postačily," informovala ho Anna.
"Jsi blázen. Mohl jsem ti přeci zaplatit hotel, kde bys měla pohodlí a..."
"Já vím, ale nechtěla jsem. Můj úmysl byl poslední noc strávit v bytě."
"No tak jsem mohl domluvit, ať postel odvezou až dnes..."
"Tati... na tom už snad nezáleží, nebo jo?"
"Dobře, jak chceš, je to tvoje rozhodnutí. Už mlčím."
"Děkuju," usmála se. "A co můj domeček?"
"Určitě bude parádní."
"Ty nevíš, jak vypadá? Vždyť jsi řídil stavbu."
"Ano, ale ze zahraničí a ne tak docela. Osobně jsem se tam stavil na kontrolu jen jednou a až nyní uvidím hotové dílo stejně ty."
"Ze zahraničí..." opakovala s nelibostí.
Otec její nevoli přehlédl. "Každopádně o stavbu bylo dobře postaráno. Svěřil jsem ji do rukou svého bývalého spolužáka, kolegy a kamaráda, který rekonstrukci projektoval a stal se i stavbyvedoucím."
Annu tato slova trochu uklidnila.
"Představ si..." pokračoval architekt vyprávění o renovaci a byl ve svém živlu. Anna jen poslouchala a na nový domov se těšila čím dál tím víc. V jejích představách se z otcova vyprávění vykreslil celkem krásný domek.
Cesta byla dlouhá. Nicméně čím více se cíl blížil, naděje a vyhlídky na lepší časy rostly a k jejímu překvapení jí vykouzlily i nepatrný úsměv na rtech. Tíha, již v posledních měsících nesla, opadávala s každým ujetým kilometrem. Ne však zcela; nikdy se úplně neztratí. Tím si byla jistá.
Po necelých dvou hodinách zastavili na náměstí menšího města. Během cesty přestalo pršet a nyní vysvitlo i slunko. Dlažební kostky se leskly v jeho svitu a na obzoru, s tmavými dešťovými mračny na pozadí, vyšla duha. Kolem náměstí stály historické domy se zdobenými fasádami a podloubíčky a jeho střed krášlila kašna ukrytá v prostředku malé zeleně.
Prošli se po náměstí, v útulné staročeské restauraci si dali s otcovým kamarádem stavitelem oběd, převzali od něj klíče, a poté se vydali až na západní konec města, kde v malé uličce, jako poslední stál domek, lépe řečeno chaloupka. Tu si před třemi měsíci vyhlédla na internetu, následně se přijela podívat a ihned se rozhodla ke koupi. I přes rozpadající se stav měl domeček své kouzlo a kladně ji oslovil. Díky iniciativnímu otci se z ruiny stala pohádková chaloupka. Otec sice nejprve nesouhlasil, že se stěhuje tak daleko z hlavního města; návštěvy u dcery mu nyní zaberou více času, než se k ní a pak zpět dopraví. Jenže, i když ji navštěvoval zřídka, udělal by pro ni první poslední, zejména dnes - po tom všem. Takže netrvalo dlouho, s pomocí kamaráda nahnal do chaloupky dělníky, a už se pracovalo od rána do večera, jen aby se mohla včas nastěhovat.
Anna byla v domečku zatím pouze jednou. Sotva nyní dorazila, oněměla úžasem, jak dokázali domeček zvelebit. Byl kompletně zrekonstruovaný, avšak ne moderně, nýbrž v historickém selském duchu, kde dominovalo dřevo, tak jak si přála.
Štít byl obložen dřevem a malá okénka zdobila kolem dokola malba květin. Kamennou zápraž ohraničovalo dřevěné zábradlí a dominoval zde stůl a židle z masivu. Anna vešla dovnitř. Po pravé ruce, vedle vstupní chodby, byla větší kuchyň, ve které stále chyběla kuchyňská linka i jídelní stůl, ale místnost jí prozatím ideálně posloužila jako skladiště krabic a pytlů s věcmi. Po levé ruce ležel obývací pokoj s kachlovými kamny, ve kterých se topilo ze vstupní chodby. Vzadu navazovala ložnice, dále vlevo koupelna a pracovna přestavěná z garáže. Vše dokonale splňovalo její požadavky. V realizaci představ se mohla na tátu spolehnout. Byť všechno řídil jen na oko.
Jedině úpravu dvorku, záhonku u vrátek a zahrady za domem musela v budoucnu zvládnout sama. Nejprve však bylo nezbytné udělat dům obytným. Nábytek už naštěstí rozestavěli stěhováci pod taktovkou otcova kamaráda, ale Annu čekalo vybalování.
Po odpoledni plném uklízení, ukládání a hledání správného místa pro každou věc, se Anna rozloučila s otcem a padla do postele. Záhy se opět přišly podívat vzpomínky. Jejich návštěvě se nedalo zabránit ani v novém domě. Kdykoli chtěly, dorazily. Raději začala v hlavě plánovat a přemýšlet, jaké to bude začít znovu. Dobré? Lehké či těžké? Tím chmury zahnala. Únava ji přepadla nečekaně. Ani netušila, kdy první noc usnula, ale pamatovala si, že po dlouhé době spala klidně.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.