Odcházení

31. ledna 2015 v 17:49 | Romana |  Něco jako básně

Odcházení

Ty vzpomínky jsou úžas jen, přesto vnitřně mě ničí.
Já, samotář, celý svůj život hledím tam k vám, dolů do údolí.
A i když samota bolí, miluji ji, to tiché ústraní.
Zde jsem svým pánem, nikomu nepřekážím, žiji.

Myslel jsem, že ve svém osamění přečkám svět, ale pak přišla jsi Ty.
Malé děvčátko, rozverné a veselé, plné energie.
Nejlepší přítelkyní bylas mou, já šťastný poznal, co znamená mít rád.
Vždy jsi sem ke mně přicházela se svými starostmi.

A vyprávělas mi příběhy svého života i ostatních z vás,
tak, jak tam dole bojujete a čelíte problémům, jak se radujete.
I zachtělo se mi poznat a sestoupit k vám,
však neudělal jsem tím směrem jediný krok.

Nepřišlas. Jak dávno to je, co jsi mě naposledy navštívila?
Nevzpomínám, jen tiše mlčím a čekám.
Hle, nyní zřím Tě, kráčíš sem a já již chápu.
Stojíš přede mnou a hledíš mi do očí s omluvou.

Odložíš hůl, objímáš mě a já cítím tvé horké slzy, přítelkyně.
Usedneš k mým nohám a prohlížíš si ruce.
Srovnáváš své vrásky s mými, jak podobné jsou.
Jsme to my, staří a moudří, přátelé čekající.

Vyprávíš vzpomínky jako tenkrát, přestože ony jsou těžké, Ty jsi šťastná.
Rodina, přátelé, vše je už minulost. Život je těžký, ale končí vždy stejně.
Tak jako oni, vy, i my skončíme rovněž tak.
Usínáš s posledním výdechem, navždy u mých nohou spočineš.

I můj konec se blíží. Však těším se, až šťastně opustím své místo.
Vy stejně mě tu nechcete, já prosit se nebudu.
Tak jako všechno, vzdálím se. Nemám proč zůstávat.
Neb s ní odešla i poslední vzpomínka na mě.

Tak jen pozvedněte pily a řežte! Nechť výstavba vaší moderny započne.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.