Cesta

16. prosince 2014 v 22:36 | Romana |  Povídky

Já, Jana Králová. Chodím městem; tiše, nevnímajíc nic a nikoho, uvíznutá ve změti myšlenek, uzavřená do sebe; již několik dní, možná hodně dní. Snad... netuším přesně, nechápu. Leč jedno vím jistě - už to nejsem já. Nejsem ta, kterou jsem bývala.

Občas se stane podivná věc. Že ten okamžik přijde, vím předem - cítím ho, chlad, husí kůže, prsty křehnou, mrazení v zádech, pára u rtů... a pak je zahlédnu, muže a holčičku. Jdou spolu ruku v ruce a usmívají se na sebe. Moje zlatíčka… volám a utíkám za nimi. Za nejbližším rohem mi zmizí. Blázním?

Možná, že to znáte… nehody. Stávají se každý den, pořád přeci ve zprávách slyšíme jen o hrůzách, které se ve světě kolem nás dějí, a říkáme si: 'to je úděsné!'. Jakmile zprávy skončí, zapomeneme. Nebo si snad vzpomínáte, co se událo za neštěstí před měsícem? Kdo přišel o své nejbližší? Já ne. Nikdy jsem si nepamatovala tragédie, jež se mne ani vláskem nedotýkaly. Až na jednu - tu naši.

Auto můžete řídit léta; pět, deset, padesát. Smíte si říkat, že jste dobrými řidiči. Víte, že neděláte žádné chyby a nikoho svou jízdou neohrožujete, přesto se vám stane, že potkáte pitomce a je po všem; po všech, které jste milovali. Ozve se lusknutí prstů, konec... prostě jen tak. A vy jediní jste přežili. Proč? Ptáte se. Proč já? Raději bych odešla s nimi, tak proč jsem kruci zůstala a musím žít dál? Pro co mám žít? Jak žít?

Stojím na eskalátoru v metru. Ne zrovna milé prostředí, pro 'zpestření' na stěnách reklamy. Jedu dolů a říkám si: 'Kéž by to byly schody na druhou stranu.' Raději bych odešla za nimi, než tvrdla tady, sama, bez energie, vyhaslá. Předtím jsem měla vše, co jsem si kdy přála. A dnes? Nic. Mám snad doufat, že jednou ke mně zase přijde štěstí a následně o něj znovu přijdu? K čemu? Děkuji. Nechci.

Chlad, mrazivý dech, husí kůže. Tam jsou! Vidím je jasně. Mí nejdražší! Zase ten zběsilý běh. Nestačím se nadechovat, síly docházejí, jsem skoro u nich, natáhnout ruku a... jsou pryč. Všichni kolem mě pozorují. Jsem paranoidní?

Metro. Účel cesty je stejný, jako každý den. Cíl mizerný, smutný, černý a co? Stejně nemám nic na práci a melancholie je má nezvaná kamarádka. Vycházím ven z podzemí, slunce silně září, až mě paprsky bodají do očí. K mému 'štěstí' se brzy zatahuje, začíná foukat nepříjemný vlezlý vítr, kapky deště dopadají na zem. Počasí rovná se mé náladě, jednoduchá rovnice. Ohrnu si límec kabátu. Vítr sílí a dostává se pod kůži. Zima. Husí kůže vyskakuje. Cítím chlad, že by...

Ano, mí milovaní. Manžel a dcerka. Pospíchám, zběsile běžím, polykám déšť. Nevadí, není to podstatné. Obíhám roh a bojím se, že zmizí. Zbytečně, dnes se mi neztrácejí. Proklouznu kamennou branou v jejich stopách. Chci je vidět, musím je vidět! Na chvíli, na chviličku, prosím! Pozdravit. Kolik jsem jim toho nestihla říct… chybějí mi. Alespoň rozloučit se. Anebo obejmout, pohladit, jeden dotek! Po ničem víc netoužím. Prosím! Poslední dotek...

Vidím je, jsou jako skuteční! Pár metrů a budu u nich. Zastavují se u našeho rodinného hrobu zdobeného čerstvými květy. Svíce uzavřena v lucerně plápolá. Zastavuji se opodál. Mám strach. Manžel hladí dcerku po vlasech, mluví k ní, konejší: 'neboj, jednou se všichni opět setkáme.'

Jdu až k nim. Mé tiché oslovení. Nic. Pokus o pohlazení. Nic. Proč? Odcházejí. Ne! Snažím se je zadržet. Zoufalé činy. Zavřu oči. Mluvím k sobě: já vím, tohle není realita, či snad ano? Ne, není. Zešílela jsem? Nejsou skuteční! Odešli. To jen já blázním. Toužím. Věřím. Sním. Neovládám se, ani svou mysl. Snažím se vrátit do reality. A co je realita? Zapomenu někdy? Blázním, jsem doopravdy paranoidní? Ne… vždy to bude bolet, dokud se nesetkáme…

Zmizeli. Opět. Kdy příště je spatřím? Po chvilce se i já smutně přibližuji až k hrobu. Pohladím desku. Pohled sklouzne na nápis hned vedle černobílé fotografie, kde stojí: "Jana Králová".


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.