V kómatu

20. dubna 2017 v 21:15 | Romana |  Zamyšlení


Stojím uprostřed mostu a hledím dolů, jak se na hladině perou kapky deště o své místo.

Mám pocit, že jsem z jiného světa,
snažím se přežít zuby nehty,
ale stále víc a víc nechápu,
co znamená ta stereotypní věta.
Pocit, kdy prošla jsem několikero životy,
a dnes jsem zaseknutá v kómatu.

Celý den jsem pozorovala ten zvláštní svět kolem. Lidé mě míjeli a v náručí si nesli své hlavy.

Zkrátka a jednoduše pro vás:
nedokážu se dál, jen tak, přizpůsobit,
a klidně kydejte důležitě dál,
je to přece na každém z nás,
kam se rozhodneme zařadit,
a kdo se naposledy smál?

Dnes ráno zemřel ajťák, který mě naprogramoval, a tak jsem si hlavu nasadila zpět na krk.

Ať si říká, kdo chce, co chce,
nikdo mu nedal právo diktovat
jinému, jak má život svůj žít
a když se vám to nelíbí, ovce,
nemusíme o tom diskutovat,
já budu si sama v nitru snít...

Jsem prý blázen, který nechává se unášet vlnami. Tak ať. Vyhýbejte se mi obloukem.

Možná já se budu naposledy smát.
Ne... takový není můj styl,
nebudu a nechci být, jako davy.
Jen si nedokážu dál naivně lhát
a není člověka, který by mě vzbudil.
Já už jsem totiž vzhůru, a vy?

Jste v kómatu?



 

V (po)hádce

4. března 2017 v 9:32 | Romana |  Zamyšlení


"Následuj bílého králíka."

A tak se stalo, ani nevím kdy, že jsem propadla králičí norou. Dost hluboko. A z těch divů byla unešená natolik, že jsem na chvíli zapomněla, šla s růžovými brýlemi cestou necestou a smála se na svět kolem.

Těžko říci, kolikrát jsem musela zakopnout o bludný kořen, než mi brýle z nosu spadly. Kráčela jsem tedy dál bez nich. Ztracená v (po)hádce hledat správnou cestu.

Málem jsem přehlédla chaloupku sedmi trpaslíků. Klepu na dvířka, avšak nikdo neotvírá. Prý se semnou bavit nebudou. Proč taky? Nejsem Sněhurka.

Takže temným lesem dál a dál. Srpek měsíce se smiloval, oči v sloup, a posvítil mi na cestu se slovy: "Drobečky vyzobali ptáčci, ty blbko. Jdi radši za světýlkem."

Jenže perníková chaloupka je celá odrbaná a bába s dědkem nikde. Raději se odstěhovali, protože jim Šípková Růženka práskla, že přijdu. Drbna. Beru obušek a deru se šípkovím, abych si to s ní vyříkala, ale předstírá spánek. Bezcitná. Takže nic. Líbat ji nebudu. Nejsem princ.

A vlk běhá pořád kolem. Snaží se mě přemluvit, abych mu pomohla nahnat Karkulku dřív, než dojde k babičce. Bojí se totiž, že by z něj stará paní udělala hlídacího vlka. Pomáhám mu. S Karkulkou si jen krátce popovídá, popřeje hezkou cestu a běží dál. Toť vše. Stydí se. Má ji rád. Ze srdce rád. Jak prosté. Ale pozor! Je to padouch!

Na své cestě potřebuji přejít bílou řeku čistou nohou. Ptám se tedy matky, proč nezastaví hrnek. Ledabyle odpoví, že zapomněla kouzelné heslo. Což prý ale vůbec nevadí. Tam za sedmero horami sedí Otesánek a tuny kaše mu vyhovují. Ti dva spolu uzavřeli výhodný pakt. Nic víc je nezajímá.

Kam dál? Možná mi poradí zlaté parohy, ale někde se pasou. Všimla jsem si však, že Budulínek se Smolíčkem během dne obchodují s liškou i jezinkami. Mění sůl za zlaté vlasy. Večer se oba dva tváří, jako by nic. Poslušní chlapci. Ne nadarmo se Zlatovláska schovává pod závojem. To se bude Jiřík divit.

---

Říkají, že zbytečně žiju v (po)hádce. A přitom bych mohla mít půl království k tomu!

Ano, nebo ne?

Kdo odpoví na otázku?

---

Padám nahoru, neb vzduchem letí tón píšťaly...




Alchymie

26. února 2017 v 13:01 | Romana |  Něco jako básně


Alchymie

ze správných ingrediencí namíchat lektvar kouzelný
v mlze světa sbírat znamení
po prozření cestou dalekou kráčet za pokladem svým
a napsat příběh životní
je to alchymie

kamenitou cestou, přes hory a údolí
za sedmero vrchů a sedmero řek
skrz hluboký les, pak vyprahlou pouští
po nocích a dnech

přijímat a dávat, co nabízí se trnitou cestou
padnout a na nohy znovu vstát
s tváří zvlhlou od slz, anebo usměvavou
slunci, dešti i větru vzdorovat

nepřemýšlet nad tím, kdo řídí kroků hodiny
budoucnost hledat v dlaních
v tichosti pozorovat znamení, v kapse kameny
až na konci dojít pochopení

ze správných ingrediencí namíchat lektvar kouzelný
v mlze světa sbírat znamení
po prozření cestou dalekou kráčet za pokladem svým
a napsat příběh životní
je to alchymie






 


Zrnko prachu

21. února 2017 v 10:45 | Romana |  Něco jako básně

Zrnko prachu

poté přišlo ticho, osvobozující nic
prostor protkávala jen lehká nekonečná energie
pohrávající si s jediným zrnkem prachu

nekřičí, nepláče, neusmívá se
pociťuje
poslední naděje po destrukční bouři

zrnko mizivé bylo, přesto patrné
neb intenzivně zářilo bezmezným kouzlem
pozůstatek černého, avšak dokonalé

neslyší, nevidí, nevnímá
pociťuje
nyní čisté letí energií darovaných příležitostí