Bludička, část 8.

2. července 2017 v 19:55 | Romana |  Bludička


Open air festivaly jsem vždycky měla ráda; mnohem radši, než být při koncertě zavřená někde v klubu. K tomu nejen oblíbená hudba, ale i spoustu dalších atrakcí, vystoupení a aktivit, kterých se může člověk zúčastnit.
Prvně jsem vyhledala čajovnu, kde jsme se měli později odpoledne sejít s cyklistou. Teď jsem však měla ještě dost času a tak se vydala na okružní pochod po areálu festivalu, brouzdala se mezi lidmi, koupila si náušnice ve tvaru slunečnic, zjistila, kde se která stage nachází a našla místo pro večerní fireshow, na kterou jsem se těšila ze všeho nejvíc, oheň je fascinující.
Zaujal mě také rozsáhlý prostor, se spoustou atrakcí, určený dětem. Na chvíli jsem se zastavila, pozorovala klauna, jak rozdává dětem balónky a pak je baví svými kousky. Klauny jsem nikdy nemilovala, ale najednou mi došlo, že ho vlastně obdivuju. Bylo poznat, že nejen děti, ale i ten dospělák v kostýmu, si užívá. Vkládal do své role spoustu energie, žil tím, dělal tuhle práci proto, že ho naplňovala.
Proto já maluju, proto jsem začala jezdit na kole, proto se celé roky s láskou hrabu v hlíně na zahrádce - naplňuje mě to, baví mě to. Dřív jsem kromě zahradničení nedělala nic, co by mi přinášelo radost a možná, že právě květiny byly to jediné, co mě drželo nad vodou, abych nebyla k životu úplně apatická. A dnes? Dnes tyto radosti přibývají, nechávám je přijít ke mně tak, jak je cesta přináší.
Pozorovala jsem dětské zářící oči, vnímala jejich nadšený smích, a znovu se zamýšlela nad tím kouzelným bezstarostným světem. Děti nemusejí nic řešit. Zato já jsem od včera nezaměstnaná a zatím netuším, co dál. Pořád mám v sobě ty bloky plné starostí, otázek coby kdyby, co teď budu dělat, kam mám jít dál a stále si stavím zdi typu - nemůžu, protože…
Ano, chci jít volně svou cestou, avšak… dokážu se od těchto bloků někdy úplně odpoutat? Ptala jsem se sama sebe.
"Ahoj, tak jsi mě našla," promluvil náhle za mými zády cyklista.
"Ahoj, ne já jsem jen pozorovala toho klauna."
"Tys' mě nehledala?"
"Vždyť máme sraz až za hodinu."
"Ale vítr tě ke mně zavál dřív…"
"No, asi to tak bude. Prošla jsem si festival a tady se zastavila."
"Dobré místo sis vybrala."
Usmála jsem se a nepatrně studem zčervenala. Zastavila jsem se v dětském koutku, co si asi myslí? A zase ten blok - co si asi myslí? Záleží na tom? Jde přeci o to, že je mi tady dobře a co si o tom lidé myslí, to mě nemusí trápit.
"Pojď," chytil mě za ruku a odvedl do stanu, který byl hned vedle. Sedli jsme si, popíjeli čaj, za chvíli se k nám přidalo několik cyklistových známých, pak přišel i klaun. Povídali si, já jen tiše poslouchala a zjistila, že sedím mezi artisty - žongléry, akrobaty, kouzelníky, provazochodci a jinými umělci, kteří zde dnes mají různá představení, včetně těch, kteří večer vystupují na fireshow.
"Je čas. Jdeme," oznámil mi cyklista.
"Kam?"
"Uvidíš."
"Mám se bát?"
"Neboj, brzy zjistíš, proč tu dneska jsi."
"Já tu dnes jsem z nějakého důvodu?"
"Možná…" řekl tajemně.
"Copak vy dva?" zeptala se dívka, která seděla vedle mě.
"Má totiž ráda bubliny," odpověděl jí cyklista.
"Aha, tichá voda, ale přesto břehy mele," reagovala a já vůbec nerozuměla, o čem ti dva mluví.
S cyklistou jsme se přemístili zpět do dětské zóny, on se na chvilku ztratil, pak se objevil na pódiu v kostýmu námořníka, přinesl si několik rekvizit a já brzy pochopila, proč jsme si při prvním setkání dokázali povídat, krom jiného, i o bublinách. Ale že o nich ví až tak hodně, mi neprozradil.
Bubble show. Pobíhal po prostoru a řádil se svými triky. Tvořil bubliny v bublinách, bublinové hady, kouřové bubliny, vodopády, stovky a možná tisíce bublin. Jeho kouzlení vyvolávalo u dětí úžas a nadšení, a co teprve, když bral holky a kluky k sobě na podium a uzavíral je do bublin, to bylo radosti. A já se s dětmi smála a tleskala. Na konci svého vystoupení vytáhl přes protesty na pódium i mě a také schoval do bubliny.
"A jsi moje," prohodil vesele a mě napadlo, že možná ta tři prostá slova znamenala něco víc…
A pocit něčeho víc rostl s ubíhajícím dnem, který cyklista věnoval své zálibě v bublinách, přátelům a mě, jedné obyčejné ženě, kterou potkal na silnici. Bylo mi báječně, tvořila jsem bubliny, zkusila točit s poi a žonglovat s kužely, napsala pár slov na zeď přání a vzkazů, poslechla si oblíbené kapely. Celé odpoledne a večer jsem si hrála, jako malá holčička.

Dny, týdny a měsíce utíkají…

Jezdím na kole. Maluji obrazy. Pracuji v zahradnictví, kde jsem se zastavila během dýňobraní a už tam zůstala; starám se nejen o květiny, které mám ráda a se kterými si povídám, ale i o všechny rostliny, které si mě zavolají na pomoc. S cyklistou míchám směsi a učím se tvořit bubliny. Třeba někdy začnu i tancovat.
Čas od času si večer zapálím svíčku v kovové lucerně, abych zavzpomínala na malou dívenku, která mi otevřela oči. Každou neděli si s ranní kávou vylezu na půdu, otevřu vikýř a hledím do dáli. Občas zajdu na kamenný most, kde se na chvíli posadím a poslouchám svět. Prostě jen tak.
Jsem šťastná, dělám věci, které mě baví a dělají mi radost, protože mi to dává smysl. Jedna maličkost k druhé, sbírám střípky veliké skládačky, bořím zdi, volně dýchám, žiju.
Jdu svou cestou. Hraju si.
A můžu být i princeznou v krásných šatech, protože jsem možná potkala prince. Kdoví?

Já můžu všechno, jsem přece dospělá…

Jsem holčička.


 

Bludička, část 7.

1. července 2017 v 13:00 | Romana |  Bludička


Zastavila jsem u pole pod lesem, kolo odložila do škarpy, lehla si na zem, pozorovala oblohu a ve větru tancující slunečnice.
Nechtělo se mi do zaměstnání. O práci jako takovou vůbec nešlo, práce se nebojím. Ale už dávno jsem věděla, že tam nechci být, avšak nic nedělala, jen rutině chodila dál a teď mi docházely poslední zbytky energie. Jak dlouho je takový stav udržitelný?
Podobné zaměstnání se vždycky najde. A možná, že když se rozhodnu s tím nadobro skončit, naskytne se úplně jiná práce. Nová nabídka, nová šance. Lepší šance. Posun. Pokud udělám první krok, další budou následovat sami. Říká se, že akci následuje reakce. A jestli je skutečně něco víc, tak nemá cenu setrvávat tam, kde jsem. Je načase se pohnout, jít tomu vstříc, opustit klec. Nechci a nemůžu to víc odkládat, protože bych mohla stále jen vyčkávat a pak mi najednou bude osmdesát a já si uvědomím, že čekám už jen na to, až večer usnu a ráno se neprobudím.
A tak se stalo, že jsme se po mém dalším pozdním příchodu do zaměstnání domluvili na výpovědi s tím, že pokud za mě seženou náhradu, pustí mě dřív, než skončí výpovědní doba.
Úleva. Obrovský kámen ze mě spadl. Takové krásné uvolnění jsem dlouho nezažila. Napětí, které ve mně vřelo, povolilo a já se celý den v práci usmívala, odpoledne si koupila další bublifuk, cestou domů se zastavila na mostě, vyskočila na zábradlí a pouštěla si bublinky jen tak pro radost, pozorovala, jak je unáší vítr a lesknou se ve slunečním světle. Dětinskost, leč neskutečně úžasná. Ihned jsem si vzpomněla, jak mi holčička vyprávěla o své radosti, když se jí do vlasů zamotají okvětní lístky a ona se v tu chvíli stává vílou.

"Ahoj," odpovídala mi na pozdrav dívenka o několik dní později. "Jak se máš?"
"Krásně."
"Krásně? Po takové době, kdy ses tvářila chmurně a nevěděla kudy kam? Už snad víš, kdo jsi?"
"Nevím, ale je mi fajn - začala jsem malovat, dala výpověď..."
"A volně se nadechla."
"Ano."
Odmlčely jsme se.
"Ten den, kdy jsem dala výpověď, mi večer volal táta a seřval mě."
"Jak to?"
"Popravdě… práce na recepci byla jeho dílo. Majitel firmy je dlouholetý rodinný přítel a já to zaměstnání získala z protekce. Myslím, že mě tenkrát ani přijmout nechtěli, ale ze známosti to riskli. Když jsem dala výpověď, měl táta informace z první ruky."
"A tenkrát jsi do té práce nastoupila, kvůli sobě?"
"Ne. Tehdy jsem už neměla sílu poslouchat tátu a jeho sáhodlouhé monology na téma nezaměstnanost, a že mě musí živit a kdesi cosi. Tak jsem nakonec přistoupila na jeho plán, opět."
"Dospělí se často řídí pokyny jiných dospělých?"
"Bohužel asi docela často, a stejně tak často si to ani neuvědomujeme. Chceme, aby s námi byli ostatní spokojení, tak přestáváme hledět na své potřeby a jedeme podle požadavků okolí."
"Proč to děláte?"
"Nevím, asi… nechceme být vůči svým blízkým a kamarádům oškliví. Nechceme jim ublížit, chceme vyhovět…"
"A tak ubližujete sobě?"
"Ano…" zašeptala jsem.
"A proto se vydáte na jinou cestu a dusíte se…" zakroutila hlavou.
"Víš, co je dobré?" zeptala jsem se jí po chvíli ticha.
"Co?"
"Ani trošku nelituju toho, že jsem se rozhodla odejít z práce. A nevadí mi, že zatím nemám jinou, nebo že mě za to táta seřval. Vím, že jsem udělala správně, je mi skvěle, můžu dýchat. Jde přeci o mě a můj život."
"A to je důležité. Myslím, že se vracíš na původní cestu. A když začneš hledat odpovědi na své otázky, tak cesta ti je dá."
Dlouho jsme pak mlčely.
"Tady máš," podala mi z ničeho nic svou lucerničku. "Já ji nepotřebuju. Od té doby, co sem chodíš, a povídáme si o dospělých, jsem hodně přemýšlela a díky našemu povídání našla odpověď na svou otázku. Vím, kým chci být, až vyrostu. Už nebloudím, už nehledám. Nejsem Bludičkou. Našla jsem tě a díky tobě i odpověď. Avšak ty ještě chvíli budeš potřebovat světýlko na cestu."
"Děkuji," na víc slov jsem se nevzmohla.
Musí jít a já také. Každá máme svou cestu, po které kráčíme za svými sny. Ona už odpověď našla. Já teď musím vzít lucerničku a jít.
Holčička s kovovou lucernou pak z mého života zmizela tak rychle, jako se v něm před časem objevila.

Seděla jsem na parapetu své malované místnosti a pouštěla do větru bubliny. V poslední době mě tahle aktivita bavila čím dál tím víc. V hračkárně jsem si dokonce koupila celou soupravu na tvoření bublin, která je sice pro děti, ale proč bych si nemohla hrát i já?
Místnost už nebyla bílá, smutná a opuštěná. Hýřila barvami, křičela emocemi. Byla moje, byla jsem to já. Já a můj kouzelný svět.
"Ahoj!" ozval se z dáli pozdrav.
Přimhouřila jsem oči a hledala, odkud přišel. Opodál mezi stromy stál cyklista. Na pozdrav jsem mu zamávala.
"jedu si kolem a najednou v cestě bubliny?" křikl.
"To je moje dílo," odpověděla jsem, seskočila z okna na zahradu a šla ho pozdravit. Poprvé co jsme se setkali tváří v tvář, nejen míjením se na silnici. Chvíli jsme si povídali o bublinách a pak o všem možném. Ještě než odjel, pozval mě na festival, který se o víkendu koná nedaleko. Přislíbila jsem, že se přijedu podívat. Proč ne? Dlouho jsem žádný nenavštívila. Kamarádky, se kterými jsme dřív jezdily, se doma staraly o rodiny a tím pádem na podobné akce jezdit přestaly, občas jsme jen vyrazily na kafe, ale i to se v posledních letech stávalo zřídka. Měly své životy a já také. Takže pojedu sama, na tom přeci nic není.



Bludička, část 6.

23. června 2017 v 22:20 | Romana |  Bludička

Netrvalo příliš dlouho a já se jednoho rána ocitla na půdě, otevřela vikýř dokořán, pila kávu a hleděla do kraje. Nebe se pochmurně mračilo, vítr silně foukal a zvěstoval blížící se déšť. Počasí neporučíme, je součástí koloběhu, napadlo mě. Poté jsem opět hloubala nad otázkou, kdo jsem.

V posledních dnech a týdnech, od prvního setkání s dívenkou, jsem se dokázala na sebe podívat z jiného úhlu a nestačila se divit, koho vidím.
Zahlédla jsem ženu, která se několik měsíců trápí odchodem partnera, pro kterého by kdysi udělala první poslední. Copak jsem jediná, kterou kdy muž opustil? Možná, že je dobře, že odešel. Vždyť já se mu věnovala na sto procent a na sebe vůbec nehleděla. Zapomněla jsem, že existuju.
Viděla jsem ženu, která v sobě nosí zášť, protože zklamala rodiče tím, že nemá před jménem vysokoškolský titul, který si tolik přáli, a oni jí neustále ubližují tím, že jí neúspěch znovu a znovu předhazují. Jako by na titulu tolik záleželo. Ten přeci neříká nic o tom, kdo jsem.
Spatřila jsem ženu, která se dusí. Dávno tomu, co skončila s malováním a tím přestala vyjadřovat své skutečné já.
Hleděla jsem dnes na ženu, která pouze přežívá. Každé ráno nasadí neutrální masku, aby zakryla nelibost sama k sobě, protože všechno, co dělala, nebo naopak nedělala, bylo jen proto, aby vyhověla lidem okolo a to na úkor sama sebe.
Viděla jsem ženu, která se všeho vzdala.
Ale proč? Co mé sny? Proč jsem za sebe nebojovala? Jak jsem se mohla tak ztratit a zapomenout?
Rodina, děti, práce, dům, auto, dovolená - tak to má v životě být…
Skutečně jsou tato pravidla smyslem mého života? Možná, že jednou tohle všechno budu mít. Ale je to všechno? Stačí to? Proč bych nemohla mít víc? Cítím, že je víc, mnohem víc. Vzpomínám si…
Hlavou mi probíhalo tisíce myšlenek, cloumaly se mnou různé pocity. Chvíli jsem letěla nahoru a za okamžik zase padala dolů závratnou rychlostí.
Na jednu stranu zmatená a ztracená.
Bludička.
Na druhou stranu mi však začínalo docházet, že jsem byla zavřená v kleci, kterou jsem si sama vytvořila. Dokázala jsem si to konečně přiznat. A najednou jsem spatřila cosi zajímavého; něco, co jsem doposud neviděla, nebo nechtěla vidět - za mřížemi té klece, byť se mi dřív zdála být dostačující, se ukrýval mnohem větší svět. Mé víc.
A uvědomila jsem si to díky ní. Rozpravy s holčičkou mi hodně pomáhaly, držely mě nad vodou. Sedávaly jsme spolu na mostě, rozjímaly nad nočním klidem a pokojem spící přírody a povídaly si o životě, což bylo zvláštní, ale… cosi mi to přinášelo.

Když jsem se nabažila ranního svěžího vzduchu, dala jsem se do prozkoumávání půdních prostor. Během těch několika let, co v domě bydlím, jsem zde byla maximálně třikrát, vždy jen rychle něco odložit. Nyní jsem se nestačila divit, kolik věcí je na půdě uloženo, úplné vetešnictví.
Leč já hledala jedinou věc - lucernu. Světlo, které povede mé kroky po správné cestě.
Prolezla jsem polovinu půdy.
Nic.
A pak venku vyšlo slunce a vikýřem vstoupily dovnitř jeho paprsky. Padly dozadu na přehoz, který cosi ukrýval. Byl ručně vyšívaný, ve slunečním svitu rozzářil celý prostor. Přitahoval mě, volal mě k sobě. Pohladila jsem ho bříšky prstů, byl jemný a hýřil barvami. Neseděl na něm žádný prach. Stáhla jsem ho opatrně dolů a zůstala oněmělá stát. Pod přehozem se ukrýval můj starý malířský stojan a na něm ležely desky s malbami.

Odpoledne jsem stojan s malbami přestěhovala do prázdné místnosti, pak vyšla na procházku až k poli se slunečnicemi. Chodila jsem mezi nimi a nevnímala svět kolem. Naslouchala jsem, jak rostliny šeptají. Mohou slunečnice mluvit? Bláznivá, ale šťastná. Obklopil mě blažený pocit.
Až když se začalo stmívat, vykročila jsem zpět k domovu, cestou se posadila na mostě a čekala. Avšak holčička opět nepřišla. Začínaly ve mně klíčit obavy. Cítila jsem, že brzy přijde čas, kdy odejde. Má své sny a půjde za nimi, jakmile najde odpověď. Je to ještě dítě, stále má šanci být kýmkoli si bude přát; pokud na své sny nezapomene, jako to lidé v dospělosti dělají.
Doma jsem se posadila do místnosti ke stojanu, po chvíli se ale zvedla, otevřela jednu plechovku s barvou, později i další, smočila v ní prsty a ve tmě začala rukama malovat po zdech místnosti.
Nedokázala jsem dál mlčet, vše muselo ven. Emoce, které jsem v sobě doposud držela, minulost, v níž jsem se dusila, zmatek, který jsem stále nechápala, byl tu noc uložen do stěn.


 


Bludička, část 5.

17. června 2017 v 22:30 | Romana |  Bludička

Budík zvonil o něco dřív, než bývalo zvykem.
Už několik dní jezdím na kole, a přestože mě stále bolí celé tělo, nevzdávám se. Jízda do práce ve světle probouzejícího se slunce není vůbec špatná. Naopak. Nejprve se úsměvem zdravím se svým cyklistou. Poté vyrazím na cestu a nasávám pozitivní energii ze slunečních paprsků a čerstvého vzduchu. Vyčistím si hlavu a mám čas pozorovat svět kolem, který jsem v autě přehlížela. Třeba žluť slunečnic na poli pod lesem, nebo oblaka, dnes zajímavě beránkující, či volavku dole u rybníka. Je mi krásně.
Což neplatí v zaměstnání. Rutinní činnost na recepci plná papírování a zvedání telefonů. Doslova ubíjející. Alespoň pro mě. S každým novým dnem stoupá intenzita mé nelibosti k této činnosti. Cítím, že nemůžu pokračovat. Tady nedokážu existovat dál. Proč dělám něco, co mě nebaví, nic mi nedává, nijak mě nenaplňuje, nemotivuje? Tohle zaměstnání pro mě už nic neznamená.
Celý den jsem se těšila, že si večer popovídám se svou dětskou kamarádkou. V její společnosti mi bylo dobře. Své myšlenky, názory a změny pohledu na sebe a na můj život jsem měla s kým sdílet. Jednalo se o můj boj a ona byla jediná osoba, se kterou jsem ho rozebírala.
Co na tom, že mou společnicí byla malá dívenka?
Utíkala jsem v našich rozhovorech ze světa dospělých, uvnitř se cítila volnější a ne tak ztracená, jako v posledních měsících od doby, kdy se odstěhoval můj bývalý přítel a já neměla chuť se s nikým vídat a poslouchat jeho moudra o životě a rady, co bych měla dělat. Všichni mí dospělí známí a kamarádi velmi dobře věděli, jak a kam bych měla na své cestě pokračovat, jenom já ne.
Nemohla jsem se však lidem vyhýbat úplně. Večer byl daleko a odpoledne mě čekala káva se spolužačkou ze střední školy.
"Ahoj, promiň, že jdu pozdě, zdržela jsem se v práci," omlouvala se kamarádka.
"V pohodě. Nic se neděje."
"Jsem pořád v jednom kole. Nemám moc času, ale chtěla jsem tě vidět, ještě než odjedu."
"Kam jedeš?"
"Do Francie."
"Dovolená?"
"Ne, pracovně!" vypískla nadšeně, jak malé dítě.
"Pracovně?"
"Ano, díváš se na vedoucí francouzské pobočky!"
Spolužačka dostala ve čtvrťáku rozum, jak by řekli mí rodiče, šla na univerzitu, začala prahnout po úspěšné kariéře. A šla si za ní. Během několika let se propracovala na hodně vysokou pozici a nyní bude pokračovat v zahraničí.
Přiznávám se - záviděla jsem jí. Svou práci zbožňovala a věnovala se jí naplno. Byl to její sen. Sen, který proměnila ve skutečnost. Žila svůj sen. Věděla kým je a kým chce v budoucnu ještě být. A já kamarádce mohla jen tiše závidět. Nešlo o práci samotnou, ale o to uskutečnění snu.
Kde je ten můj? Možná, že i já bych ho jednou mohla žít… jenže… jaký je můj sen?

Domů jsem přijela až k večeru. Za klikou na vrátkách byla slunečnice. Květ nebyl povadlý, někdo ji tam musel dát před chvílí. Rozhlédla jsem se kolem, nikde ani živáčka. Květinu jsem dala do vázy a šla na předzahrádku. Seděla jsem tam v hlíně mezi květinami, užívala si sluníčka a přemýšlela. To, co se mi honilo hlavou, jsem tiše vyprávěla do větru a bylo mi úplně jedno, zda mě někdo uslyší a řekne si, že nejsem normální, když si povídám sama se sebou.
Jakmile padla tam, vyšla jsem na procházku. Most však zel prázdnotou. Sedla jsem si posmutněle na kamennou zídku a noční les pozorovala v tichém osamění.
Mrzelo mě, že holčička nepřišla.
Ve skleslé náladě jsem doma sestoupila do sklepa pro novou lahev vína. Sedla jsem si tam na dřevěnou stoličku, opřela se o zeď, prohlížela regál s lahvemi a v klidu si dopřávala oddech. Nebyla jsem ani tak unavená fyzicky, jako psychicky - ze světa, kde žiju, z pravidel, kterými se v životě řídím, ze starostí, které mě tíží a možná nemají tak velikou roli, ze vzpomínek, které se neustále vracejí, aby mě ničily a nepustily do další životní etapy.
Přemýšlela jsem nad sebou a došlo mi, že takhle to skutečně dál nechci, ale na druhou stranu jsem nedokázala definovat, co bych chtěla jiného. Kým bych chtěla být? Princeznou, baletkou, malířkou? Co bych tak mohla dělat jiného, než recepční?
Kdo jsem?
Lahev zůstala ležet v regále, neměla jsem chuť a nemusím přeci pít denně skleničku, dvě, tři, řekla jsem si. Když jsem se nad tím chvilku pozastavila, došlo mi, že piju hlavně proto, abych zapomněla, a piju skutečně každý den a čím dál tím víc. To by nemuselo dopadnout dobře, zaznělo mi najednou v hlavě, musíš pití omezit, nebo špatně skončíš. Znala jsem tón toho hlasu. Jako kdyby mi slova šeptala holčička s lucerničkou. Mluvím sama se sebou v květinách a teď slyším v hlavě hlas malé dívenky?
Blázním a bloudím.
Jsem Bludička.
Zatímco jsem ve sklepě rozjímala, venku začalo bouřit. Jen, co jsem vyšla nahoru, vypnuli elektřinu. Ze skříňky jsem vyndala baterku, ta však nesvítila. Zapálila jsem tedy alespoň svíčku.
Kéž bych měla lucerničku, jako má moje malá kamarádka, posteskla jsem si a přistoupila v oknu, abych zkontrolovala most. Venku lilo, přimhouřila jsem oči a pozorovala ztemnělou krajinu. Ani na mostě ani nikde jinde nesvítilo jediné světlo. Ulevilo se mi. Je v pořádku doma schovaná před bouřkou.
Zamyslela jsem se. Lucernu bych měla mít. Pamatuju si, že babička jednu vlastnila, také takovou krásnou kovovou. Stávala nahoře na kredenci. To místo je nyní prázdné. Kampak se asi poděla? Někdy vylezu na půdu, kde je ukryto mnoho pokladů, třeba ji najdu právě tam.