Bludička, kapitola 6.

Včera v 22:20 | Romana |  Bludička

Netrvalo příliš dlouho a já se jednoho rána ocitla na půdě, otevřela vikýř dokořán, pila kávu a hleděla do kraje. Nebe se pochmurně mračilo, vítr silně foukal a zvěstoval blížící se déšť. Počasí neporučíme, je součástí koloběhu, napadlo mě. Poté jsem opět hloubala nad otázkou, kdo jsem.

V posledních dnech a týdnech, od prvního setkání s dívenkou, jsem se dokázala na sebe podívat z jiného úhlu a nestačila se divit, koho vidím.
Zahlédla jsem ženu, která se několik měsíců trápí odchodem partnera, pro kterého by kdysi udělala první poslední. Copak jsem jediná, kterou kdy muž opustil? Možná, že je dobře, že odešel. Vždyť já se mu věnovala na sto procent a na sebe vůbec nehleděla. Zapomněla jsem, že existuju.
Viděla jsem ženu, která v sobě nosí zášť, protože zklamala rodiče tím, že nemá před jménem vysokoškolský titul, který si tolik přáli, a oni jí neustále ubližují tím, že jí neúspěch znovu a znovu předhazují. Jako by na titulu tolik záleželo. Ten přeci neříká nic o tom, kdo jsem.
Spatřila jsem ženu, která se dusí. Dávno tomu, co skončila s malováním a tím přestala vyjadřovat své skutečné já.
Hleděla jsem dnes na ženu, která pouze přežívá. Každé ráno nasadí neutrální masku, aby zakryla nelibost sama k sobě, protože všechno, co dělala, nebo naopak nedělala, bylo jen proto, aby vyhověla lidem okolo a to na úkor sama sebe.
Viděla jsem ženu, která se všeho vzdala.
Ale proč? Co mé sny? Proč jsem za sebe nebojovala? Jak jsem se mohla tak ztratit a zapomenout?
Rodina, děti, práce, dům, auto, dovolená - tak to má v životě být…
Skutečně jsou tato pravidla smyslem mého života? Možná, že jednou tohle všechno budu mít. Ale je to všechno? Stačí to? Proč bych nemohla mít víc? Cítím, že je víc, mnohem víc. Vzpomínám si…
Hlavou mi probíhalo tisíce myšlenek, cloumaly se mnou různé pocity. Chvíli jsem letěla nahoru a za okamžik zase padala dolů závratnou rychlostí.
Na jednu stranu zmatená a ztracená.
Bludička.
Na druhou stranu mi však začínalo docházet, že jsem byla zavřená v kleci, kterou jsem si sama vytvořila. Dokázala jsem si to konečně přiznat. A najednou jsem spatřila cosi zajímavého; něco, co jsem doposud neviděla, nebo nechtěla vidět - za mřížemi té klece, byť se mi dřív zdála být dostačující, se ukrýval mnohem větší svět. Mé víc.
A uvědomila jsem si to díky ní. Rozpravy s holčičkou mi hodně pomáhaly, držely mě nad vodou. Sedávaly jsme spolu na mostě, rozjímaly nad nočním klidem a pokojem spící přírody a povídaly si o životě, což bylo zvláštní, ale… cosi mi to přinášelo.

Když jsem se nabažila ranního svěžího vzduchu, dala jsem se do prozkoumávání půdních prostor. Během těch několika let, co v domě bydlím, jsem zde byla maximálně třikrát, vždy jen rychle něco odložit. Nyní jsem se nestačila divit, kolik věcí je na půdě uloženo, úplné vetešnictví.
Leč já hledala jedinou věc - lucernu. Světlo, které povede mé kroky po správné cestě.
Prolezla jsem polovinu půdy.
Nic.
A pak venku vyšlo slunce a vikýřem vstoupily dovnitř jeho paprsky. Padly dozadu na přehoz, který cosi ukrýval. Byl ručně vyšívaný, ve slunečním svitu rozzářil celý prostor. Přitahoval mě, volal mě k sobě. Pohladila jsem ho bříšky prstů, byl jemný a hýřil barvami. Neseděl na něm žádný prach. Stáhla jsem ho opatrně dolů a zůstala oněmělá stát. Pod přehozem se ukrýval můj starý malířský stojan a na něm ležely desky s malbami.

Odpoledne jsem stojan s malbami přestěhovala do prázdné místnosti, pak vyšla na procházku až k poli se slunečnicemi. Chodila jsem mezi nimi a nevnímala svět kolem. Naslouchala jsem, jak rostliny šeptají. Mohou slunečnice mluvit? Bláznivá, ale šťastná. Obklopil mě blažený pocit.
Až když se začalo stmívat, vykročila jsem zpět k domovu, cestou se posadila na mostě a čekala. Avšak holčička opět nepřišla. Začínaly ve mně klíčit obavy. Cítila jsem, že brzy přijde čas, kdy odejde. Má své sny a půjde za nimi, jakmile najde odpověď. Je to ještě dítě, stále má šanci být kýmkoli si bude přát; pokud na své sny nezapomene, jako to lidé v dospělosti dělají.
Doma jsem se posadila do místnosti ke stojanu, po chvíli se ale zvedla, otevřela jednu plechovku s barvou, později i další, smočila v ní prsty a ve tmě začala rukama malovat po zdech místnosti.
Nedokázala jsem dál mlčet, vše muselo ven. Emoce, které jsem v sobě doposud držela, minulost, v níž jsem se dusila, zmatek, který jsem stále nechápala, byl tu noc uložen do stěn.


 

Bludička, kapitola 5.

17. června 2017 v 22:30 | Romana |  Bludička

Budík zvonil o něco dřív, než bývalo zvykem.
Už několik dní jezdím na kole, a přestože mě stále bolí celé tělo, nevzdávám se. Jízda do práce ve světle probouzejícího se slunce není vůbec špatná. Naopak. Nejprve se úsměvem zdravím se svým cyklistou. Poté vyrazím na cestu a nasávám pozitivní energii ze slunečních paprsků a čerstvého vzduchu. Vyčistím si hlavu a mám čas pozorovat svět kolem, který jsem v autě přehlížela. Třeba žluť slunečnic na poli pod lesem, nebo oblaka, dnes zajímavě beránkující, či volavku dole u rybníka. Je mi krásně.
Což neplatí v zaměstnání. Rutinní činnost na recepci plná papírování a zvedání telefonů. Doslova ubíjející. Alespoň pro mě. S každým novým dnem stoupá intenzita mé nelibosti k této činnosti. Cítím, že nemůžu pokračovat. Tady nedokážu existovat dál. Proč dělám něco, co mě nebaví, nic mi nedává, nijak mě nenaplňuje, nemotivuje? Tohle zaměstnání pro mě už nic neznamená.
Celý den jsem se těšila, že si večer popovídám se svou dětskou kamarádkou. V její společnosti mi bylo dobře. Své myšlenky, názory a změny pohledu na sebe a na můj život jsem měla s kým sdílet. Jednalo se o můj boj a ona byla jediná osoba, se kterou jsem ho rozebírala.
Co na tom, že mou společnicí byla malá dívenka?
Utíkala jsem v našich rozhovorech ze světa dospělých, uvnitř se cítila volnější a ne tak ztracená, jako v posledních měsících od doby, kdy se odstěhoval můj bývalý přítel a já neměla chuť se s nikým vídat a poslouchat jeho moudra o životě a rady, co bych měla dělat. Všichni mí dospělí známí a kamarádi velmi dobře věděli, jak a kam bych měla na své cestě pokračovat, jenom já ne.
Nemohla jsem se však lidem vyhýbat úplně. Večer byl daleko a odpoledne mě čekala káva se spolužačkou ze střední školy.
"Ahoj, promiň, že jdu pozdě, zdržela jsem se v práci," omlouvala se kamarádka.
"V pohodě. Nic se neděje."
"Jsem pořád v jednom kole. Nemám moc času, ale chtěla jsem tě vidět, ještě než odjedu."
"Kam jedeš?"
"Do Francie."
"Dovolená?"
"Ne, pracovně!" vypískla nadšeně, jak malé dítě.
"Pracovně?"
"Ano, díváš se na vedoucí francouzské pobočky!"
Spolužačka dostala ve čtvrťáku rozum, jak by řekli mí rodiče, šla na univerzitu, začala prahnout po úspěšné kariéře. A šla si za ní. Během několika let se propracovala na hodně vysokou pozici a nyní bude pokračovat v zahraničí.
Přiznávám se - záviděla jsem jí. Svou práci zbožňovala a věnovala se jí naplno. Byl to její sen. Sen, který proměnila ve skutečnost. Žila svůj sen. Věděla kým je a kým chce v budoucnu ještě být. A já kamarádce mohla jen tiše závidět. Nešlo o práci samotnou, ale o to uskutečnění snu.
Kde je ten můj? Možná, že i já bych ho jednou mohla žít… jenže… jaký je můj sen?

Domů jsem přijela až k večeru. Za klikou na vrátkách byla slunečnice. Květ nebyl povadlý, někdo ji tam musel dát před chvílí. Rozhlédla jsem se kolem, nikde ani živáčka. Květinu jsem dala do vázy a šla na předzahrádku. Seděla jsem tam v hlíně mezi květinami, užívala si sluníčka a přemýšlela. To, co se mi honilo hlavou, jsem tiše vyprávěla do větru a bylo mi úplně jedno, zda mě někdo uslyší a řekne si, že nejsem normální, když si povídám sama se sebou.
Jakmile padla tam, vyšla jsem na procházku. Most však zel prázdnotou. Sedla jsem si posmutněle na kamennou zídku a noční les pozorovala v tichém osamění.
Mrzelo mě, že holčička nepřišla.
Ve skleslé náladě jsem doma sestoupila do sklepa pro novou lahev vína. Sedla jsem si tam na dřevěnou stoličku, opřela se o zeď, prohlížela regál s lahvemi a v klidu si dopřávala oddech. Nebyla jsem ani tak unavená fyzicky, jako psychicky - ze světa, kde žiju, z pravidel, kterými se v životě řídím, ze starostí, které mě tíží a možná nemají tak velikou roli, ze vzpomínek, které se neustále vracejí, aby mě ničily a nepustily do další životní etapy.
Přemýšlela jsem nad sebou a došlo mi, že takhle to skutečně dál nechci, ale na druhou stranu jsem nedokázala definovat, co bych chtěla jiného. Kým bych chtěla být? Princeznou, baletkou, malířkou? Co bych tak mohla dělat jiného, než recepční?
Kdo jsem?
Lahev zůstala ležet v regále, neměla jsem chuť a nemusím přeci pít denně skleničku, dvě, tři, řekla jsem si. Když jsem se nad tím chvilku pozastavila, došlo mi, že piju hlavně proto, abych zapomněla, a piju skutečně každý den a čím dál tím víc. To by nemuselo dopadnout dobře, zaznělo mi najednou v hlavě, musíš pití omezit, nebo špatně skončíš. Znala jsem tón toho hlasu. Jako kdyby mi slova šeptala holčička s lucerničkou. Mluvím sama se sebou v květinách a teď slyším v hlavě hlas malé dívenky?
Blázním a bloudím.
Jsem Bludička.
Zatímco jsem ve sklepě rozjímala, venku začalo bouřit. Jen, co jsem vyšla nahoru, vypnuli elektřinu. Ze skříňky jsem vyndala baterku, ta však nesvítila. Zapálila jsem tedy alespoň svíčku.
Kéž bych měla lucerničku, jako má moje malá kamarádka, posteskla jsem si a přistoupila v oknu, abych zkontrolovala most. Venku lilo, přimhouřila jsem oči a pozorovala ztemnělou krajinu. Ani na mostě ani nikde jinde nesvítilo jediné světlo. Ulevilo se mi. Je v pořádku doma schovaná před bouřkou.
Zamyslela jsem se. Lucernu bych měla mít. Pamatuju si, že babička jednu vlastnila, také takovou krásnou kovovou. Stávala nahoře na kredenci. To místo je nyní prázdné. Kampak se asi poděla? Někdy vylezu na půdu, kde je ukryto mnoho pokladů, třeba ji najdu právě tam.



Bludička, kapitola 4.

13. června 2017 v 20:50 | Romana |  Bludička

Den míjel den. Brouzdala jsem tiše po domě, desítky minut stála ve sprše, hodně času proseděla venku v květinách, nebo trávila procházkami po okolní, či stáním u okna. Neustále v zamyšlení.
Kdo jsem? Ta otázka mi nedávala klidu. V duchu jsem pozorovala život, který jsem si vytvořila; pak se dívala na sebe samu, a začínala si víc a víc uvědomovat, že jen přežívám, smutním, vzpomínám a nic víc. Nic zvláštního, zajímavého, bláznivého, či důležitého nemám, po ničem netoužím. Alespoň doteď mě ani nenapadlo uvažovat nad něčím víc. A nyní mi to chybělo… cosi víc…
Kdo jsem? Ptala jsem se téměř každý den a začínala mít pocit, že jsem ztracená a osamělá mnohem víc, než když jsem potkala holčičku, začala s ní rozebírat svůj dosavadní život a následně nad ním uvnitř sebe dumala. Předtím jsem prostě existovala a nechala život jen tak běžet kolem s tím, že je všechno v podstatě v pořádku. Prostě to tak bylo a já to neřešila.
Avšak nyní jsem byla ztracená, na kousky rozervaná. Rozličné nálady mnou cloumaly, názory se měnily každý den. Podivovala jsem se nad svým zaseknutím v mrtvém bodě. Bez ničeho, bez motivace, smyslu, cíle a snů. Jak mi to mohlo vyhovovat a stačit? Jen stát na místě. Nic víc. A bylo mi to jedno. Ani jsem si neuvědomovala, že se nevědomky dusím.

Jednoho večera, poté co jsem se vrátila z posezení na mostě, otevřela jsem zakázané dveře a stoupla si na práh místnosti, která byla naprosté tabu od doby, kdy odešel bývalý přítel. Uf, dlouho se zde nevětralo. Přešla jsem pokojem k oknu, otevřela ho dokořán a posadila se na parapet. Venku svítil měsíc v úplňku. Krásná noc. Čerstvý vzduch, vánek šuměl v korunách stromů a z dáli sem doléhalo bublání potoku. Klid a mír.
Můj pohled se vrátil do místnosti. Byla tma, přesto jsem naprosto přesně věděla, že stěny jsou čistě bíle vymalované, podlahu stále zakrývala igelitová malířská plachta, uprostřed prostou stály štafle a v protějším rohu se povalovaly plechovky s barvami, kterými jsem chtěla na zdi malovat pohádkové postavičky. Tenkrát… nestihla jsem jediný tah štětcem. V okamžiku se plány sesypaly jako domeček z karet. Zavřela jsem pak dětský pokojíček a několik měsíců do něj nevstoupila. Bála jsem se. Tenkrát… dnes už to však nebolelo.
Co budu s touhle místností dělat? Pomyslela jsem si a pak se znovu vrátila do energie nočního světa tam venku.

Na parapetu jsem seděla dlouho a spát šla až někdy pozdě v noci. Ráno se mi samozřejmě nechtělo vstávat, ale do práce jsem musela, povinnost volala. Chtě nechtě jsem se tedy zvedla.
V garáži padl můj zrak na jízdní kolo, na němž jsem neseděla ani nepamatuju. Proč ne? Ne, nemá cenu řešit, proč to nebylo… protože teď by to být mohlo. Právě teď bych mohla začít…
Dlouho jsem se nerozmýšlela, oprášila sedadlo a vyrazila. Dole na křižovatce jsem se pozdravila s cyklistou, kterému dávám každý den autem přednost a šlápla do pedálů. A mohu s jistotou říct, že jsem své síly přecenila. Necvičím, neběhám, netančím, nemám žádnou pohybovou aktivitu a teď tohle? Nezbláznila jsem se?
Pozdní příjezd do zaměstnání byl zřejmý a hned jsem šla také na kobereček.
Ano, přijela jsem pozdě. Svět se přeci nezboří. Už několik let jsem dochvilná a pilná zaměstnankyně, tak co?
První černý puntík. Musíte chodit na čas, jste tu velice důležitá!
Skutečně?
Tytyty, paní recepční!
To jest spravedlnost světa dospělých...

"Co je s tebou?" ptala se holčička a pozvedla lucernu, aby si na mě posvítila, jako u výslechu. "Nevypadáš moc dobře."
"Jsem dnes celá rozlámaná. Jela jsem do práce a zpátky na kole a bolí mě celý tělo. Nejsem zvyklá na tolik pohybu."
"Kdybys tancovala, tak by tě jízda na kole nezničila."
"Máš pravdu, asi se budu muset začít nějak hýbat. Jezdit na kole pravidelně, nebo cvičit."
"Nebo tančit, jako baletky."
"To ne… ráda jsem si na baletku hrávala, jenže kroky a postoje neumím. Ale mohla bych tančit jen tak."
"Ano, to bys měla."
"Hm… nemám na to čas," povzdechla jsem si.
"Ty nemáš čas na tancování?"
"Ne."
"A co děláš jiného, tak důležitého, že nemáš čas na tancování?"
"Jsem v práci, uklízím, vařím, mám povinnosti kolem domu, na který jsem zůstala sama, a tak. Pořád mám co dělat."
"A to si nenajdeš ani chvilku času na tancování? Nebo na nějaké jiné hraní?"
"Já si nehraju."
"Proč ne?"
"Jsem dospělá a dospělí si nehrají."
"A tancovat bys pořád chtěla, i když jsi už dospělá?" ptala se.
"No, možná, že jo."
"Tak tancuj a pak si budeš hrát. Já si taky někdy hraju na tancování."
Pousmála jsem se. "Možná to někdy zkusím."
"Někdy… a kdy?"
"Nevím. Třeba později."
"Později? Na co jako čekáš? Měla bys tancovat hned, abys příště, až pojedeš na kole, nevypadala tak strašně."
"Dobře, tak já to zkusím… abych příště nevypadala tak strašně," usmála jsem se. Dětská prostoduchost je bezvadná - člověk se dozví pravdu. Upřímně a bez okolků.
"A hned je to lepší - měla by ses i víc smát."
"Víš, občas se lidem stává, že nemají důvod k smíchu."
"Proč ne?"
Proč? Proč? Proč? "Protože… třeba já mám občas plnou hlavu starostí a vzpomínek, díky kterým se nedokážu usmívat."
"Dospělí mají pořád nějaké starosti a pak se nedokážou radovat, ale já myslím, že je vždycky nějaký důvod k úsměvu."
"Doopravdy? Jaký například?"
"Já mám vždycky radost, když vidím svůj odraz v potoku. Rozesměje mě, jak se můj obličej křivě vlní v proudu vody. Anebo... když odkvétají stromy - jak zafouká vítr a shodí okvětní lístky a já jich mám plné vlasy, jsem pak jako víla. Už sis někdy takhle nechala zamotat kvítky do vlasů?"
"Ne, ještě asi ne."
"Ani když jsi byla malá?"
"Nevím, nepamatuji si."
"Tak to zkus, je to krásné."
"No, tak to bych to možná měla zkusit."
"Ano, to bys měla. Pak můžeš tancovat po louce a být vílou. Budeš si hrát, mít radost z tancování a díky té radosti se můžeš usmívat."
Opět ten krásný prostomyslný svět. Kdybych tam tak mohla utéct. Alespoň na chvíli. Mít svůj svět, kde se všechny sny plní. A v něm být šťastná...


 


Bludička, kapitola 3.

3. června 2017 v 16:30 | Romana |  Bludička


V podvečer jsem posekala trávník, zalila zahrádku, zchladila se vodou z hadice a pak se posadila na studnu a nechala se hladit slunečními paprsky.
Možná má kolegyně pravdu. Možná bych měla konečně zapomenout a jít dál. Začít žít - najít si nového přítele, pořídit si rodinu, pečovat o domov, mít práci, koupit si auto, jet na dovolenou, pěstovat květiny na předzahrádce a usmívat se na sousedy. O to přeci v životě jde, no ne?
Měla bych se pohnout dál, ne se jen topit ve vzpomínkách. Jenže kam? Hledat partnera jen proto, že jsem ve věku, kdy mám podle jakýchsi norem nejvyšší čas si pořídit děti? Slyším mamku: biologické hodiny tikají, podívej se na své kamarádky - většina už rodinu má. Jo, taky jsem ji chtěla, jenže… plány prostě někdy nevyjdou.
O něco později jsem stála u okna, v ruce držela sklenku vína a skrz sklo pozorovala svět. Jakmile se setmělo a nebe se rozzářilo hvězdami, na mostě zasvítil plamínek svíčky. Srdce mi zapleskalo radostí. Vzala jsem bublifuky a šla na procházku.
"Víš, co mě štve?" zeptala jsem se holčičky s lucernou, zatímco jsme posílaly bublinky nad potok.
"Co?"
"To, že ráno jdu do práce, vrátím se odpoledne celkem vyčerpaná - tu práci nemám ráda, ubíjí mě. Nemyslím tím, že jsem fyzicky unavená, spíš psychicky. Doma poklidím, okopu zahrádku, nebo tak něco, navečeřím se, dám si sklenku vína, někdy i víc, a můžu jít spát. Každý den to samé. Stále dokolečka."
"A proč to děláš?"
"Proč? Protože musím. Takový je můj život."
"A to tě baví?"
"Nevím. Takhle to zkrátka je, jsem zvyklá takhle žít…"
"A baví tě to?" opakovala otázku.
Baví mě to? "Já… asi… ne, nebaví." Proč člověk nejde cestou za svým snem, ale zvolí směr, kterým šlo již tisíce, ba miliony, párů bot?
"A proč to nezměníš?"
"Víš, to není tak jednoduchý."
"Co je na tom složitého?"
"Já nevím... tak třeba práce. Nesnáším ji, ale chodit tam musím."
"Proč?"
"Potřebuju peníze. Musím zaplatit vodu, elektřinu, nakoupit jídlo, benzín do auta taky něco stojí, dům je potřeba udržovat a občas si koupím jen tak něco pro radost. Bez peněz se člověk neobejde."
"Hm… peníze ale můžeš vydělat i v jiné práci, ne?"
"Jo, ale kde bych jinou práci vzala? A navíc - proč bych šla z jedné práce, která mě nebaví, do jiné, která mě taky bavit nebude?"
"A proč teda radši nechodíš do práce, která by tě bavila?"
"Protože takovou jsem ještě nenašla."
"A kde jsi ji hledala?"
"No… nejhorší je, že já ani nevím, jaká práce by mě bavila, proto jsem ji zatím nehledala."
"Když nebudeš hledat, tak ji nenajdeš."
"Jo, to je pravda. Jenže, co když zkusím jít do jiného zaměstnání a za chvíli zjistím, že mě taky nebude bavit?"
"Když to nezkusíš, tak nebudeš vědět. Třeba by tě zrovna ta nová práce bavila."
"Možná. Ale se svými pracovními zkušenostmi můžu jít maximálně na stejné místo. Změní se jen zaměstnavatel a to k ničímu není. Můžu zůstat tam, kde jsem."
"Třeba by tě někde vzali i na jinou pozici."
"Bez praxe? To bohužel ne."
"Proč?"
"Protože tak to ve světě dospělých funguje. Řeknou ti: nemáš na to vystudovanou školu, nemáš praxi, tak o tebe nestojíme. To, že by tě ta práce bavila a jsi ochotná se všechno naučit, dát do toho svou energii, nehraje roli, nikdo totiž nemá čas se s tebou jakkoli zabývat."
"Svět dospělých je skutečně zvláštní," pravila zamyšleně. "Já, když si hraju, tak můžu dělat cokoli. Třeba cukrářku, kouzelníka, doktorku, paní pokladní, anebo i tu baletku, nebo malířku. Nikdo mi neříká, že na to nejsem dost naučená. Můžu být, kým chci."
"A to si představ, že něco umět a mít to naučené nestačí."
"Jak to?"
"Musíš na to mít papír, abys dokázala, že to skutečně umíš."
"Papír?"
"Jo, třeba vysvědčení ze školy, nebo certifikát o absolvování kurzu; prostě nějaké potvrzení, že jsi složila zkoušku. Úřední papír s razítkem, jako důkaz toho, že jsi vhodný zaměstnanec, protože máš správnou kvalifikaci a všechno ses naučila."
"Tak bys mohla jít na tu uměleckou školu, abys měla ten papír, a pak můžeš v práci malovat a to tě bude bavit."
"Na to už je pozdě."
"Proč?"
"Na střední školu jsem už stará."
"A není jiná škola? Pro starší?"
Při konverzaci s touhle mojí holčičí kamarádkou jsem se musela často pousmát. Úplně jsem před sebou viděla ten její dětský naivní svět, kde nejsou žádné překážky a každý problém jde hned a jednoduše vyřešit, jako mávnutím kouzelného proutku. Bylo by snazší být zase malou holkou. "Možná, že taková škola je, nebo kurz, ale..."
"Ale co?"
"Měla bych radši myslet na rodinu, domov, auto, zamávat sousedům a tak."
"Hm… máš vůbec manžela?"
"Ne… mívala jsem přítele..."
"Mívala? A kde je?"
"Odešel."
"Hm. Tak si třeba najdeš jiného a s ním budeš mít tu rodinu."
"Možná… anebo taky ne."
"Ne?" podivila se.
"Víš, když se sem ke mně přítel kdysi nastěhoval, měli jsme veliké plány. Opravit dům, pak svatbu, velikou rodinu… no a po čtyřech letech utekl a dnes, když nad těmi plány přemýšlím, jsem nakonec možná i ráda, že to s ním nevyšlo. Asi je lepší, že odešel dřív, než jsme měli nějaké veliké závazky. Byly to hezké plány, ale teď o ně nestojím. Co se dneška týká, ani si teď nejsem jistá, jestli bych honem chtěla nového přítele a znovu plánovat budoucnost. Zatím asi ne, třeba až časem. Moje samotářství mi zatím vyhovuje. Teď netoužím po rodině, jako tenkrát. Co bylo, to bylo a minulost stejně nezměním."
Chvíli jsme v tichosti pouštěly další bublinky.
"Třeba ještě nebyl ten správný čas na děti a svatbu, proto to nevyšlo," konstatovala.
"Ne, nebyl a není ani teď."
"Jednou přijde čas, kdy se ti sny o rodině splní."
"Jednou…"
"Až třeba potkáš nového prince."
"Třeba pak zase budu snít a plánovat."
"A na svatbě budeš princeznou v krásných šatech."
Opět jsme se odmlčely.
"Skutečně ses vzdala i všech dalších snů?" pokračovala v rozhovoru. "To už nechceš být malířkou, nebo baletkou?"
"Jsem člověk. Musím žít podle pravidel a ne s hlavou v oblacích. Na baletku jsem stará a s malováním jsem svou šanci už promarnila. Jsem recepční, nic víc, a tak to je. Nemůžu snít, jako když jsem byla malá holka."
"Proč?"
"Protože… tak to je. Žijeme. Musíme žít a vážit si toho, co máme. Nesníme."
"Proč nemůžete snít?"
"Já… nevím..."
"Vy dospělí jste vážně divní."
"Jo, jsme."
"Musím najít odpověď na svou otázku," odběhla od tématu.
Alespoň jsem si to v první chvíli myslela. "Na otázku, kým budeš, až vyrosteš?" zeptala jsem se proto.
"Ano. Nechci si pak říkat, že musím dělat tohle a tamto a přitom nevědět proč, a dělat to s nelibostí jen proto, že musím. Jako to děláš ty."
Pokývala jsem hlavou. Měla pravdu. Dělám tohle a tamto, žiju tak a tak a netuším proč. Na jednu stranu jsem spokojená, vždyť se nemám zase tak špatně, jenže… "Až budeš znát odpověď, můžeš mi poradit, prosím?" požádala jsem holčičku.
"Ne."
"Proč?"
"Protože to bude můj život; můj sen, který se stane realitou. Sen, který budu žít. Ty máš svůj život a možná někde hluboko v sobě i své sny. Nemůžu za to, že jsi na ně zapomněla. A přitom by se taky mohly stát realitou. Jen kdybys chtěla."
Jen kdybych chtěla… jak je to v tom dětském světě jednoduché… ano, zapomněla jsem. Kde jsou ty časy, kdy jsem byla takhle krásně naivní a věřila, že se každý můj sen splní? Kam to všechno zmizelo? Proč jsem přestala něco chtít? Proč jsem přestala své sny o malování realizovat? A především - proč jsem si myslela, že jsem v rámci možností v té své rutině spokojená? Vždyť můj život není nikterak úžasný… proč jsem to neviděla? Proč jsem se dobrovolně, ať už vědomě, či nevědomě, dusila? Nebo jsem snad nechtěla vidět to obyčejné nic, které mám přímo před nosem?