Černá labuť

10. prosince 2017 v 21:20 | Romana |  Něco jako básně


Černá labuť

po smutku nepátrám
v tichosti utíkám
schovám se před světem
v zahradě za květem
naučím se zas smát
citům nevyhýbat
a
někdy se naděje
možná zas usměje
a potom řekne Ti
o černé labuti

oči jsem pozvedla
a hvězdu zahlédla
co nebem chodívá
v noční tmě rozjímá
příběhy vypráví
dnes má mě na dlani
a
možná si odnese
co ve mně děje se
a potom řekne Ti
o černé labuti


 

Je to krásné

2. prosince 2017 v 17:14 | Romana |  Něco jako básně


Je to krásné

doplnit poslední kousek skládanky
vědět, že nic nechybí
a vše do sebe zapadá
znát odpovědi na jakékoli hádanky

vidět, co skrývá se pod povrchem
hledět skrz zrcadlo
dosáhnout další úrovně
pochopit, kolik je nabízeno darem

letět, kdykoli se nám bude chtít
to srdce prozradilo
poslouchat jeho hlas
zvláštní věci se poté začnou dít

nic neschází a je to krásné

když sněhová vločka na dlani hřeje
letokruhy vyprávějí příběhy
kapky deště pohladí
a rozkvetlá třešeň duši rozechvěje

je to blízko, zpomal a dívej se
ukryté mezi kameny
slova vpletená do pavučin
na chvíli zastav a zaposlouchej se

nechat vítr, aby klidně svou cestou vál
neotáčet proud řeky
přestat se hnát
ať si rozjetý vlak klidně jede dál

nic neschází a je to krásné



(V návaznosti na povídku Bludička)


Po dvanácté

25. listopadu 2017 v 17:31 | Romana |  Něco jako básně


Po dvanácté

V ulicích chodím a hledám, co dávno jsem ztratila.
Sama ve své vině se sliby, které jsem nesplnila.
Chtěla jsem se podívat za zeď a tak ji shodila,
do kouzelného světa tam kolem se ponořila.

Pět minut po dvanácté.
Nevím, kde jsem.
Prosím, dej mi pochodeň,
ať mohu znovu najít cestu ven.

Prostě to tam není. Pověz: kdo jsem? A nechtěj mi lhát.
Kdo je ta, která se snaží na mě ze zrcadla smát?
Pusto a prázdno. V každém boji je spoustu těžkých ztrát.
Sečti plusy a mínusy. Jak výsledek se ti zdá?

Deset minut po dvanácté.
Nevím, kde jsem.
Prosím, dej mi pochodeň,
ať mohu znovu najít cestu ven.

Snažím se zas najít samu sebe. Štve mě to, drásá,
tak řekni, co je štěstí? Existuje pro mě spása?
Bojím se, že nezbývá mi už žádná vnitřní krása.
Možná je pozdě a i ta poslední jiskra zhasla…

Patnáct minut po dvanácté.
Nevím, kde jsem.
Prosím, dej mi pochodeň,
ať mohu znovu najít cestu ven.




 


Bludička, část 8.

2. července 2017 v 19:55 | Romana |  Bludička


Open air festivaly jsem vždycky měla ráda; mnohem radši, než být při koncertě zavřená někde v klubu. K tomu nejen oblíbená hudba, ale i spoustu dalších atrakcí, vystoupení a aktivit, kterých se může člověk zúčastnit.
Prvně jsem vyhledala čajovnu, kde jsme se měli později odpoledne sejít s cyklistou. Teď jsem však měla ještě dost času a tak se vydala na okružní pochod po areálu festivalu, brouzdala se mezi lidmi, koupila si náušnice ve tvaru slunečnic, zjistila, kde se která stage nachází a našla místo pro večerní fireshow, na kterou jsem se těšila ze všeho nejvíc, oheň je fascinující.
Zaujal mě také rozsáhlý prostor, se spoustou atrakcí, určený dětem. Na chvíli jsem se zastavila, pozorovala klauna, jak rozdává dětem balónky a pak je baví svými kousky. Klauny jsem nikdy nemilovala, ale najednou mi došlo, že ho vlastně obdivuju. Bylo poznat, že nejen děti, ale i ten dospělák v kostýmu, si užívá. Vkládal do své role spoustu energie, žil tím, dělal tuhle práci proto, že ho naplňovala.
Proto já maluju, proto jsem začala jezdit na kole, proto se celé roky s láskou hrabu v hlíně na zahrádce - naplňuje mě to, baví mě to. Dřív jsem kromě zahradničení nedělala nic, co by mi přinášelo radost a možná, že právě květiny byly to jediné, co mě drželo nad vodou, abych nebyla k životu úplně apatická. A dnes? Dnes tyto radosti přibývají, nechávám je přijít ke mně tak, jak je cesta přináší.
Pozorovala jsem dětské zářící oči, vnímala jejich nadšený smích, a znovu se zamýšlela nad tím kouzelným bezstarostným světem. Děti nemusejí nic řešit. Zato já jsem od včera nezaměstnaná a zatím netuším, co dál. Pořád mám v sobě ty bloky plné starostí, otázek coby kdyby, co teď budu dělat, kam mám jít dál a stále si stavím zdi typu - nemůžu, protože…
Ano, chci jít volně svou cestou, avšak… dokážu se od těchto bloků někdy úplně odpoutat? Ptala jsem se sama sebe.
"Ahoj, tak jsi mě našla," promluvil náhle za mými zády cyklista.
"Ahoj, ne já jsem jen pozorovala toho klauna."
"Tys' mě nehledala?"
"Vždyť máme sraz až za hodinu."
"Ale vítr tě ke mně zavál dřív…"
"No, asi to tak bude. Prošla jsem si festival a tady se zastavila."
"Dobré místo sis vybrala."
Usmála jsem se a nepatrně studem zčervenala. Zastavila jsem se v dětském koutku, co si asi myslí? A zase ten blok - co si asi myslí? Záleží na tom? Jde přeci o to, že je mi tady dobře a co si o tom lidé myslí, to mě nemusí trápit.
"Pojď," chytil mě za ruku a odvedl do stanu, který byl hned vedle. Sedli jsme si, popíjeli čaj, za chvíli se k nám přidalo několik cyklistových známých, pak přišel i klaun. Povídali si, já jen tiše poslouchala a zjistila, že sedím mezi artisty - žongléry, akrobaty, kouzelníky, provazochodci a jinými umělci, kteří zde dnes mají různá představení, včetně těch, kteří večer vystupují na fireshow.
"Je čas. Jdeme," oznámil mi cyklista.
"Kam?"
"Uvidíš."
"Mám se bát?"
"Neboj, brzy zjistíš, proč tu dneska jsi."
"Já tu dnes jsem z nějakého důvodu?"
"Možná…" řekl tajemně.
"Copak vy dva?" zeptala se dívka, která seděla vedle mě.
"Má totiž ráda bubliny," odpověděl jí cyklista.
"Aha, tichá voda, ale přesto břehy mele," reagovala a já vůbec nerozuměla, o čem ti dva mluví.
S cyklistou jsme se přemístili zpět do dětské zóny, on se na chvilku ztratil, pak se objevil na pódiu v kostýmu námořníka, přinesl si několik rekvizit a já brzy pochopila, proč jsme si při prvním setkání dokázali povídat, krom jiného, i o bublinách. Ale že o nich ví až tak hodně, mi neprozradil.
Bubble show. Pobíhal po prostoru a řádil se svými triky. Tvořil bubliny v bublinách, bublinové hady, kouřové bubliny, vodopády, stovky a možná tisíce bublin. Jeho kouzlení vyvolávalo u dětí úžas a nadšení, a co teprve, když bral holky a kluky k sobě na podium a uzavíral je do bublin, to bylo radosti. A já se s dětmi smála a tleskala. Na konci svého vystoupení vytáhl přes protesty na pódium i mě a také schoval do bubliny.
"A jsi moje," prohodil vesele a mě napadlo, že možná ta tři prostá slova znamenala něco víc…
A pocit něčeho víc rostl s ubíhajícím dnem, který cyklista věnoval své zálibě v bublinách, přátelům a mě, jedné obyčejné ženě, kterou potkal na silnici. Bylo mi báječně, tvořila jsem bubliny, zkusila točit s poi a žonglovat s kužely, napsala pár slov na zeď přání a vzkazů, poslechla si oblíbené kapely. Celé odpoledne a večer jsem si hrála, jako malá holčička.

Dny, týdny a měsíce utíkají…

Jezdím na kole. Maluji obrazy. Pracuji v zahradnictví, kde jsem se zastavila během dýňobraní a už tam zůstala; starám se nejen o květiny, které mám ráda a se kterými si povídám, ale i o všechny rostliny, které si mě zavolají na pomoc. S cyklistou míchám směsi a učím se tvořit bubliny. Třeba někdy začnu i tancovat.
Čas od času si večer zapálím svíčku v kovové lucerně, abych zavzpomínala na malou dívenku, která mi otevřela oči. Každou neděli si s ranní kávou vylezu na půdu, otevřu vikýř a hledím do dáli. Občas zajdu na kamenný most, kde se na chvíli posadím a poslouchám svět. Prostě jen tak.
Jsem šťastná, dělám věci, které mě baví a dělají mi radost, protože mi to dává smysl. Jedna maličkost k druhé, sbírám střípky veliké skládačky, bořím zdi, volně dýchám, žiju.
Jdu svou cestou. Hraju si.
A můžu být i princeznou v krásných šatech, protože jsem možná potkala prince. Kdoví?

Já můžu všechno, jsem přece dospělá…

Jsem holčička.